Svět Jiných

Každý z nás měl jistě nějaký ten dětský sen. Někdo si přál být popelářem, jiný kosmonautem. Hráli jsme si na svoje vysněná povolání, na maminky a tatínky, na pejsky či na hrdiny. Ale časem se všechna tahle alternativní realita začala podlamovat a bořit, až z ní do dnešních dnů zbyly jen trosky ukryté hluboko v našem nitru. Je to smutné. Ale ještě smutnější je, že když si snažíte své sny podržet a nedovolíte jim, aby se zničily, mají vás za blázna. Strčí vás za mříže a vezmou vám veškerou vaši volnost.
Nikdy nemůžete mít obojí a s volbou vám nikdo neporadí, ta je jen na vás. Realita nebo snění?
Většina z nás si zvolí realitu, protože je všeobecně považována za ten pravý svět. Ale co když tomu tak není? Co když mají pravdu Ti Druzí?

Malá Jessie seděla na parapetu a pozorovala skrz zavřené okno usínající krajinu města. Ulice se pomalu vylidňovaly, osvětlení lamp se křížilo se světly aut a stromy v parku se ohýbaly ve větru.
Začalo pršet.
Pozorovala smutné kapky a v duši cítila osamění. Najednou ji napadlo, jaké by to bylo spojit se s kapkami v jejich pádu. Stačí jen otevřít okno a stoupnout si mezi rámy. Spustit ruce podél těla a udělat drobný krůček dopředu. Chladný vítr si pohraje s jejími vlasy a pak ucítí první studené kapky na rozpálených ramenou. Svět se zatočí a v letu předstihne tisíce kapek… a co potom? Padne na zem mrtvá? Ale ne. Ona měla život zatraceně ráda. Když se blíží k zemi, pád se najednou zpomalí a gravitace jako by přestávala platit. Jen lehce dopadne do pokleku jako hrdinka japonského komiksu a rukou se elegantně opře o zem. Ze zad sejme katanu a zpoza pasu vytáhne pistoli. Přeběhne k nejbližší stěně a plíží se podél ní. Určitě jsou jí v patách. V šedivém světě je jen jediné útočiště, tam se musí dostat.
Sotva za sebou uslyší kroky, neváhá se otočit a rovnou střílet. Ano, jsou to Oni, a kdyby jen na chvíli zaváhala, dostali by ji. Chvíli běží, chvíli se schovává v temných uličkách a poslouchá, jestli ji stále sledují. Musí být víc nenápadná. Když za sebou nechá krvavou stopu mrtvých nepřátel, určitě ji časem vypátrají.
„Co tu děláš, dítě?“ slyší najednou nad sebou. Opatrně zvedne hlavu, zatímco jí myslí proletí spousta myšlenek o tom, jak takováhle neopatrnost mohla skončit. V jejím ušpiněném obličeji třináctileté holčičky se zračí odhodlanost a nevinnost.
„No tak, kde máš rodiče? Není dobré tady takhle o půlnoci posedávat.“ Trochu váhavě jí postarší muž nabídne ruku a ona ji se stejnými rozpaky přijímá. Druhou rukou však sbírá ze země katanu a dříve, než by jakékoliv oko zahlédlo její lesk, stiskne neznámý pevně dívčinu ruku a v kaluži krve klesá na kolena. Nechápavé oči se zaboří do jeho utrpení a bez lítosti mu udělí smrtelnou ránu. Pak se váhavě rozhlédne, vyprostí své zápěstí z pevného sevření a vydá se dál.
„Hej! Stůj!“ zakřičí kdosi za ní. Letmo se otočí a pak se rozběhne. Vždyť už je to domů jen kousek.
Když se někdo objeví před ní, neváhá si cestu prostřílet.
„Stůj! Tady policie, stůj!“ ozve se znovu za ní a z její ruky vyjde pár výstřelů. Cosi ji zaštípe v břiše a na přiložené ruce se ocitne horká tekutina.
Už je doma, vbíhá přes dvorek a tam už ji vítají rodiče. Upustí zbraně a ocitne se v jejich náručí. Malý bráška jí přináší růžičku ze zahrádky a šťastně se na ni usmívá. Nikdy se necítila bezpečněji a šťastněji.

Chvíli na to přibíhá na dvorek vyhořelého domku i policista, jemně se dotkne dívčí ruky, která se už nebrání. Do vysílačky nahlásí: „Pronásledovaná je zneškodněna. Zavolejte sanitku, snad ji ještě probereme, a do blázince, ať si ji přijedou vyzvednout a příště ji lépe chrání, zabila čtyři nevinné civilisty. Bůh ví, co ji to vůbec napadlo…“ zavrtí hlavou, aby vyhnal úvahy o tom, co dívku vábilo na tak opuštěné místo, a ucpe dívce ránu na břiše.
„Drž se, holka,“ procedí mezi zuby.
„Ano, tati,“ zašeptá dívka s jemným úsměvem a zavře oči.