Kristie Smithová

Nevím, jestli mám tě ráda,
nevím, jestli miluju.
Pravdu říci nedokážu,
vím, že pořád chybuju.

Cesta, ta je klikatá,
ale nikam nevede,
řekni mi, proč
jsme čím dál, tím víc od sebe.

Naučit se chápat slova,
to dá někdy zabrat.
Lepší je to zkusit znova,
když to nechceš zbabrat.

Ze lži plete pavučinu,
od myšlenky blíže k činu,
kalich plný té lži vlastní,
aby lidé už nebyli šťastní.

Slza teče po tváři,
ve tmě tiše zazáří,
usedne jak na oltáři,
v jamce, na tvém polštáři.

Malé holky si sednou k počítači a píší slohovky o tom, jak je málo lásky a pochopení.
Velcí kluci si sedají k počítači a píšou, jak hustě tenhle víkend pařili.

Báseň z pera Kristie Smithové.

Ten nejkrásnější cit jsi mě naučil znát,
ty jsi mne naučil milovat!
Myslet na tebe pořád musím,
touhu v sobě tiše dusím.

Nervy z oceli nemám,
co je to klid? To slovo neznám.
Už mě to všechno nebaví,
slyšet kolem sebe jen slova káravý.