Naposled
„Uteč, sakra! Popadni děcko a utíkej pryč, za chvíli jsou tady, já je zdržím! Dělej, pohni sebou, dělej, už není čas!“ zařval její manžel a naposledy se na ní ohlédl. V jeho tváři byl vidět strach, ale i odhodlání a vůli bojovat, pravděpodobně naposled. Kolena se mu chvěla a v očích měl jakýsi prázdný, skelný výraz. Zřejmě nebylo o čem přemýšlet. Neměla na výběr. Popadla řvoucí dítě a vyběhla ze svého domova, ze svého bydlení, kde strávila celý svůj život. Pravděpodobně už se tam nikdy nevrátí, už nikdy nespatří svého muže, své věci, jediný svůj majetek. Stejně asi umře… Se svým synem v náruči přeskočila práh, vyběhla na cestičku, proběhla brankou. Její muž stál přede dveřmi s vidlemi v ruce. Vypadal tak ušlechtile, nechtěla ho opustit. Na...
Prší
Někdy má člověk pocit, že všechno skončilo… Stačí ale i nepatrný záblesk naděje a každý je schopen odsunout bolest, beznaděj a žal a jít dál. A nakonec si možná uvědomí, že život občas prostě kope každého a to není nic, co by ho mělo zlomit… Po nahých ramenou ti stékají chladné provazce deště. Už je ani nevnímáš. Několik dnů pro tebe pořád jenom prší. Zachvěješ se a obejmeš se rukama. Po zádech ti přejíždějí drobné jehličky mrazu, ale ty to nevnímáš, daleko větší zima tě zachvacuje někde uvnitř. Tam v tom prázdném místě, kde by podle básníků měla být duše! Ledové záchvěvy tě prostupují až do morku kostí a ty víš, že už pro tebe nikdy nevysvitne slunce. Temné šedé mraky ho zakryly a nehodlají odejít. Tohle léto je zatracené a ty s ním! Cítíš, jak dřevo...
Síň plná obrazů
Příběh o snu a realitě, o touze a přáních. Vypovídá o tom, že pro lásku jsme schopni dát život a pro sen jsme ochotni zemřít. Velká síň se zbarvila do ruda, paprsky zapadajícího slunce si hrály na stěnách a vrhaly různě podivné stíny, které vypadaly jako hra duchů. Pak pomalu ubývaly a ztrácely se v nastávající tmě, která zahalila celý hrad. Nastala nedlouhá minuta ticha, kterou jistě každý v opuštěném hradu očekával. Jakmile uplynula, začaly se pozvolna ozývat odněkud tajemné hlasy. Šeptaly a pozvolna vytvářely dojem šumějícího vodopádu, kdo je však pozorně poslouchal, věděl by, že jsou zoufalé, stále a znovu budící se do tajemné noci. Lidské oko by je spatřit nemohlo, avšak já je viděla. Nejsou to jen hlasy, které straší okolí, jsou to lidé, kteří po hradě...
S tancem jedno
Umění, které se bojí ukázat se… Dokáže mladá Izabela přemoci sama sebe? Hudba zněla místností a já se jí nechala zcela unášet. Na jejích křídlech jsem letěla vstříc všem svým představám a snům. Při všech skocích jsem měla pocit, že nedopadnu a začnu se vznášet. Různé otočky a piruety mi nedělaly problém otočit i třikrát. Své ruce jsem ani necítila. Prostě si dělaly, co chtěly. Typická hudba passo doble vrcholila. A s ní i můj tanec. Naplno jsem se ponořila do děje. Slunné Španělsko a vedle mě krásný taneční partner, který byl zároveň i životním. Vtom hudba ustala. Udiveně jsem se rozhlédla a vrátila se tak do reality. Ve dveřích pokoje stál můj bratr a v ruce škodolibě svíral ovladač. No jasně! To jsem si mohla myslet. „Co děláš, ty bezmozkový...
Sen
Dešťové kapky. Slyším je. Plazí se mi po tvářích a snaží se mne vyrušit ze snu. Usměju se. Běžte pryč, slyšíte? Na vstávání je ještě moc brzy! Venku je ještě tma. A mně se zdá tak krásný sen. Říkáš mi sladká slova. A já se nedozvídám, že celou dobu jen lžeš. A ty nevíš, že já vím, že … Sedíme nad sklenkou vína a bavíme se jako jindy. Nelétají žádná ostrá slova, která by zabolela jako do srdce vražený šíp. Není třeba řešit, abych o celé věci taktně pomlčela před přáteli a tvými obchodními partnery. A já se nepotácím ven z našeho bytu ve snaze najít kohokoliv, kdo by mi mohl pomoci. Ne, je to jen příjemný večer. Mimochodem, vůbec si nedokážu představit, jak by z toho bílého koberce v předsíni pouštěla krev … Tolik peněz za čistírnu … a všechny ty...
Omnia vincit amor
Tato povídka byla napsaná na motivy stejnojmenné písně s opravdu nádherými slovy. Děj se odehrává krátce po ukončení Třicetileté války. Vichřice byla na vrcholu svých sil a stockholmské uličky postrádaly svůj každodenní ruch. I když ještě nebylo tak pozdě, tma zahalila vše kolem. Jen malá, shrbená postava odolávala náporu větru a dál, krok za krokem, udolávala poslední vzdálenost, která ji dělila od příjemného tepla a společnosti. U zuřivého psa, hlásala vývěsní tabule otáčející se kolem své osy. Postava vděčně vydechla a zatáhla za kliku. Dveře se otevřely a kromě pocestného se do místnosti dostala i trocha sněhu a nejblíže sedící ofouklo. Muž malého vzrůstu v cestovním plášti urychleně zabouchl. „OMNIA VINCIT AMOR,“ zazněl jeho zvučný hlas lokálem a...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
