Psychologické

Některý život se může krutým jen zdát a jiný, ač tak nevypadá, jím být. Dvě mladé dívky s jiným životem ale stejným osudem se potkají na osudném místě svého života.

Příběh, který se mohl, ale i nemusel stát.

Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí.

Příběh běžného života bez magie

Zdravím vás, moji milí přátelé, co jste mě navštívili.

Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce.

Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.

Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění?

Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na Nenávisti rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Jen Věčnost věděla, že ve skutečnosti její sestra vypadá jinak.
„Vypadněte!“ zavrčel Osud na Déšť a Slunce. Ti se po sobě nechápavě podívali a následně se s otázkou v očích otočili k Věčnosti. Koneckonců, měli ještě mnoho co na práci.
„Tak honem!“ zařval na ně a zahrozil Dešti svou holí.
Ten neochotně přestal pršet a zavřel okno. Slunce si rychle dosušilo paprsky a oba s rozezlenými výrazy opustili příbytek. Venku se opřeli o mlžnou stěnu a s našpicovanýma ušima hltali každé slovo.

Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk …
Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho půjdu vyprovodit – až přijdu ke dveřím! – nikdy už se nevrátím …

„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“
Euripidés

Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila…