Za lepší zítra II. – Mlha prokletí

Druhá část Spisovatelského klání právě začíná „To je divné. Odkud se vzaly ty pochodně?“ přemýšlela nahlas Beatriz a udiveně se dívala kolem sebe. „No, to je přece jasné. Prostě… prostě…“ víl se snažil odpovědět něco rozumného, i když absolutně netušil, co dělají čerstvé hořící pochodně v kamenné chodbě, kterou nikdo nenavštívil celý tisíc let. Kráčeli v husím pochodu, ve předu vedla celou skupinku Graciela rázným, pro elfy typickým krokem, za ní, tak, aby jí stačila, poklusávala Beatriz, pak Susannen a na konci byl Ulm, viditelně kulhající a bledý bolestí, ale tak ztřeštěný na to, pomyslela si Graciela, aby si to nechal aspoň trochu vyšetřit a obvázat. I když se ta zrzka sama nabízela! To Graciela nechápala. Ona by oibitovi nepomohla, ani kdyby umíral. Ani kdyby...

Za lepší zítra I. – Až se setkají ti, kdo se nikdy nesetkají

První soutěžní dílo se právě představuje. „Opravdu myslíš, že je to nutné?“ „Nemyslím. Vím. Aro, kdyby neexistovala tahle zkouška, vyvraždili by se navzájem.“ prohlásil mrzutě Thror, jeden z dvojice Stvořitelů. „To ty děláš za ně. To už si opravdu nevzpomínáš na to, jak jsi vyhladil trpaslíky?“ „Mohli si za to sami. Jejich zástupce neměl být tak chamtivý a sobecký.“ „A co trolové? A goblini? A skřítci? A obři?“ „Tak tohle už, prosím tě, nevytahuj. To je dávno i na mě.“ „Ale stvořili jsme je, aby žili v míru a spokojenosti!“ „U mojí vlastní svrchovanosti, Aro! Chovej se jako Stvořitel! Trochu nadhledu na celou situaci! Oni v míru už dávno nežijí! Navíc nemůžeme jen tak zrušit něco, co jsme kdysi ustanovili.“ Ara si povzdechla. „A proč ne? My si můžem dělat, co...

Pištec

Povedená práce z Literárního semináře. Za okny zuřila bouře, pravá letní, blesky klikatě osvětlovaly krajinu, ze které ostře vystupoval každý detail. V lokále vesnické hospůdky bylo plno, stojatý vzduch už začínal houstnout. Nikomu to však nevadilo, hlavně, že nemusí nikdo být venku v té plískanici. Seděli v nepravidelném kruhu, něco mezi oválem a naprosto jiným tvarem a čekali, až se stařec na přirozeném vrcholu útvaru ujme slova. „Příběh, který se chystám vyprávět, je o něco málo mladší než celé Elaisie. Příběh o muži, který se chtěl nad všechny povýšit a všechny ovládat, dopadl ale úplně jinak, než si v nejdivočejších snech dokázal představit,“ odmlčel se a slepýma, přesto podivně pronikavýma očima přejel po shromáždění. V té chvíli každý cítil...

S tancem jedno

Umění, které se bojí ukázat se… Dokáže mladá Izabela přemoci sama sebe? Hudba zněla místností a já se jí nechala zcela unášet. Na jejích křídlech jsem letěla vstříc všem svým představám a snům. Při všech skocích jsem měla pocit, že nedopadnu a začnu se vznášet. Různé otočky a piruety mi nedělaly problém otočit i třikrát. Své ruce jsem ani necítila. Prostě si dělaly, co chtěly. Typická hudba passo doble vrcholila. A s ní i můj tanec. Naplno jsem se ponořila do děje. Slunné Španělsko a vedle mě krásný taneční partner, který byl zároveň i životním. Vtom hudba ustala. Udiveně jsem se rozhlédla a vrátila se tak do reality. Ve dveřích pokoje stál můj bratr a v ruce škodolibě svíral ovladač. No jasně! To jsem si mohla myslet. „Co děláš, ty bezmozkový...

Lovkyně

Může upír milovat? Vysoká, štíhlá postava splývající s temnotou okolo pozorovala nedaleký altán, z něhož se ozývala hudba, zpěv a řev opilců. Ti mladí, pomyslela si postava, nic je nepoučí. To je skoro nemožné, jak je tady lehké sehnat jídlo. A dál se nevzrušeně opírala o vzrostlý strom. Čekala. Za ta léta se naučila trpělivosti. Dovede čekat skoro celou noc, to by jiní nevydrželi. Ti by to vyřešili po půl hodince, pomyslela si postava pohrdlivě a vyčkávala dál. Náhle se z davu rozjuchaných Španělů oddělil nějaký mladík. I když vypadal jako ostatní, Lorenzo poznal, že je to Ital. Mladík potácivě klopýtal blíž a blíž k Lorenzovi a ztěžka oddychoval. Tak, to bude dneska jednoduché, pomyslel si Lorenzo a vystoupil ze stínu stromu. „Zdravím,“ řekl...