O smutném štěňátku

Bylo, nebylo, kdysi před dávnými časy stála vysoko v horách jedna osamělá chaloupka. Byla to chaloupka větší, spíše by se řeklo hospodářské stavení. Nikdo už neví, kdo ji vlastně postavil ani kdy. V čase, kdy se udál náš příběh, v ní žil jeden muž. Po celá léta osamocen, jen s několika zvířecími kamarády. Dolů do údolí sházel muž, jen když potřeboval koupit něco na trhu, třeba provaz nebo motyku. Jinak většinu jídla si obstarával sám. Po společnosti netoužil, byl tak trochu mrzout.

Jednou, se však nevrátil z trhu sám. Přinesl s sebou malého pejska. Pejsek byl celý bílý, jenom kolem čumáčku měl černý flíček. Pán měl štěňátko moc rád a často si s ním hrál.

Ovšem ostatní zvířátka neměla štěňátko ráda. Hodně na něj žárlila, že se mu pán tak věnuje a hraje si s ním. Ale nechtěla nahlas přiznat, co si skutečně myslí a tak se štěňátku smála z jiného důvodu.

Třeba slepice. Pokaždé když štěňátko viděly, tak se ho pokoušely klovnout.  A říkaly: „Ty nejsi k ničemu užitečný, nic neumíš. To my, my umíme dávat vajíčka.“

Kravičky se do štěňátka také pustily: „My jsme velké a silné. Umíme dávat mléko. Co umíš ty?“

Nejhůře se však ke štěňátku chovaly husy. Když se k nim přiblížil, tak ho štíply a zle na něj syčely: „Proč sssi tady? Co tu chceš? My dáváme pánu peří, aby si mohl sladce ssspát. Co mu dáš ty?“

Štěňátko všechny ty řeči moc mrzely a často v noci plakal ve své boudičce. Jednou, když ho pláč ukolébal až do spánku, zdálo se mu, že slyší laskavý hlas: „Neboj se maličký, tvůj čas ještě přijde. Jednou všem ukážeš, jak je dobře že si tě pán z města přinesl.“

Jak hlas prorokoval, tak se i stalo.

Po několika letech, kdy už byl ze štěňátka dospělý pes,  přišla do hor velmi krutá zima. Sněžilo několik dní a nocí a mráz byl tak silný, že zalézal až do kostí. V jednom takovém chladném dni pán onemocněl. Zvířátkům bylo jasné, že se musí vydat do vsi pro pomoc.  Koho ale vyslat?

Nejprve padla volba na slepice.

„My nemůžeme, máme slabé nohy.“

Tak tedy poletí husy, padlo druhé rozhodnutí.

„My nemůžeme. Je velký mráz a spálil by nám křídla.“

Tak vyšleme krávu.  Je velká a silná. A zima jí nevadí.

„To ne. Já bych byla moc vidět. Mé hnědé flíčky budou na sněhu hned patrné. Ještě mě přepadnou vlci a co pak.

Najednou se ozval nesmělý hlas: „Co kdybych šel já?“

Všichni se zarazili a otočili se po hlase. Na okraji stodoly stál pejsek a vytrvale na ně hleděl.

„Jsem už dost velký, ale ne příliš. Mým tlapkám sníh nevadí a díky bílé barvě nebudu vidět.“

Všechny zvířátka musela dát pejskovi za pravdu. A tak se přichystal na cestu a vyrazil.

Cesta byla obtížná, ale pejsek věděl, že jen on ji může zvládnout. Konečně, nešel přeci o vsi poprvé. Často jezdíval s pánem na trh nebo navštívit sousedy. Nyní tedy usilovně běžel, až doběhl k jednomu stavení, které moc dobře znal. Před vraty začal silně štěkat. Po chvíli vyšel ven hospodář.

„A hele, kdepak se stu vzal? A kde máš pána?“

Pejsek začal rozčileně běhat dokola, štěkal a kňučel. Pak se položil na břicho a naříkal.

„A jéje, něco se stalo. To vypadá, že pán potřebuje pomoc.“

Pejsek přikyvoval a souhlasně zaštěkal.

Nebylo nač čekat. Hospodář zavolal svého syna, poslal pro bylinkářku, všichni společně, vedení pejskem, se vydali na cestu. Naštěstí dorazili včas.

Bylinkářka uvařila pánovi silný bylinkový odvar a starala se o něj. Hospodář z vesnice se spolu se synem zase pomohly s péčí o zvířátka a opravily několik věcí kolem domu.

A pejsek? Ten byl oslavován jako hrdina a zachránce. Všechna zvířátka ho od té doby měla ráda a vážila si ho, protože poznala, že bez něj by nejspíše všichni zahynuli.

A tak je to i ve skutečném světě. Každá živá bytost má nějaký účel, proč je na světě. Zbývá ho jen odhalit.