Poslední kapka

A máme tu dalšího bobříka budoucích dnů. Tentokrát v podání slečny Mii Whitebear. -*- Mám neodbytný pocit, že mě něco nebo někdo pozoruje. Ležím jako obvykle stočený v klubíčku. Jediný pohyb těla způsobuje můj zvedající se hrudník. Před malou chvílí mi však srdce začalo bít jako splašené. Mé podvědomí ví víc než já. Dýchám prudčeji. Teď už vím, že je zle.   * Zvláštní sen. Vstanu a před očima se mi roztančí hvězdičky. Tisíce hvězdiček. Přesně takové, jaké jsem včera pozoroval, když se obloha převlékla do černého hábitu. Mátožným krokem přejdu dvorek a zvednu oči k nebi. Hvězdy zmizely. Všechny. Najednou je malátnost pryč. Nasaju čerstvý ranní vzduch. Je prosycen příslibem, že tenhle den bude jiný. Ne že by včera vzduch voněl jinak. A ne že bych každý den...

Autor : dne 11/02/2020 | Literární bobříci, Bobřík budoucích dnů | 0 komentářů

Májová pohádka

Další účastníkem pátého kola byl pan Nebelbrach, který pro vás s bobříkem velkých citů připravil krásný příběh. -*- Usmál se a prošel dveřmi zámku. Pod schody spatřil skupinu mladých šlechticů a šlechtičen, kteří si hráli na pastýře a pastýřky. Vypadali legračně v prostém oděvu, v rukou šalmaje a pastýřské hole. Obličeje jim zakrývaly škrabošky, které představovaly postavy z antických bukolik a pastorál: Dafnidové a Chloé se tu proháněli jako v Arkádii. Ženské oděvy na sobě měli dokonce někteří mladí muži, mužské pak několik dívek. Snažily se chovat co nejgalantněji, aby vyšly vstříc představované idyle. Minul je a zamířil do blízkého lesíka. Na lavičce tam seděla dívka v prostých šatech a splétala věneček z lučního kvítí. Sledoval ji chvíli tajně, pak si jej...

Autor : dne 11/02/2020 | Literární bobříci, Bobřík velkých citů | 0 komentářů

Sněhulák

V prvním kole byl loven ve velkém, ale ani v druhém kole na něj nebylo zapomenuto. Bobříka sta chvil se rozhodla ulovit i Marguerita Laux. -*- Jaké je to být sněhulákem. Nejdřív jste v mráčku a čekáte na vhodný čas. Musí být zima, musí být těžký mrak. Musí se vás sejít víc. A pak to přijde, jako vločka se snášíte k zemi, která musí být natolik prochladlá, že vydržíte. Musíte být vločkou vedle vločky, udělat bílý povlak na zemi. Pak přijde nadšený tvor, že jste, že z vás může tvořit. Nejdřív přijdou sněhové koule a pak začne koulet větší kouli. Začínáte ožívat. Jedna největší, na to menší a třetí je nejmenší. Vyšňořit, dát mrkev jako nos, hrnec jako klobouk. Dvě větve jako ruce, oči uhlí. A jste na světě! Díváte se po bílé krajině a kolem vidíte koleje, ze kterých...

Autor : dne 11/02/2020 | Literární bobříci, Bobřík sta chvil, Ze STOklas | 0 komentářů