Poslední kapka

A máme tu dalšího bobříka budoucích dnů. Tentokrát v podání slečny Mii Whitebear.

-*-

Mám neodbytný pocit, že mě něco nebo někdo pozoruje. Ležím jako obvykle stočený v klubíčku. Jediný pohyb těla způsobuje můj zvedající se hrudník. Před malou chvílí mi však srdce začalo bít jako splašené. Mé podvědomí ví víc než já. Dýchám prudčeji. Teď už vím, že je zle.

 

*

Zvláštní sen.

Vstanu a před očima se mi roztančí hvězdičky. Tisíce hvězdiček. Přesně takové, jaké jsem včera pozoroval, když se obloha převlékla do černého hábitu. Mátožným krokem přejdu dvorek a zvednu oči k nebi. Hvězdy zmizely. Všechny.

Najednou je malátnost pryč. Nasaju čerstvý ranní vzduch. Je prosycen příslibem, že tenhle den bude jiný. Ne že by včera vzduch voněl jinak. A ne že bych každý den nedoufal, že se něco stane. Jen dnes mám pocit, že to konečně klapne. Však víte, jak se to říká: naděje umírá poslední.

Projdu brankou do zahrady. Musím obhlédnout rajón. Jestli se od včerejška něco nezměnilo. Prohlídka mi nezabere ani deset minut. A to ji schválně natahuju. Kolem plotu to důkladně prohlédnu, zda není v pletivu nějaká díra, případně jestli sousedovic kočka neměla zálusk probádat náš pozemek. Neměla. Nikde žádný zbytek srsti, nikde žádný neznámý pach. To nemohla přijít? Co by jí to udělalo? Vždyť ten plot není tak vysoký, aby ho nemohla přelézt. Tělo má na to pružné dost. Mohla si třeba naostřit drápky o naši jabloň. Já vím, že ten jediný strom na naší zahradě k návštěvě moc nevybízí. Je chudák celý seschlý a jako bez života. Nebo u nás mohla číhat na ptáky. Sice tu málokdy nějaký prolétne, ale možná by zrovna měla štěstí. Ani se ptáčkům a vlastně ani té kočce nedivím, že se jim líbí v okolní zeleni. Mně se tu taky nelíbí.

Otočím hlavu ze strany na stranu. Ten kontrast je tak zjevný. Vlevo a vpravo svěží barva posečeného trávníku, spořádaně vyhlížející záhonky se zeleninou, barevná květena a košaté stromy. V mém nynějším zorném poli rozpadající se konstrukce skleníku, vysoká tráva, sem tam holá místa s nevzhlednými krtinci a plevel mnohonásobně převyšující seschlé hlavičky o život bojující zeleniny. Kdo by tady chtěl pobývat?

Skoro neslyšně vzdychnu a vrátím se k brance. Ach jo, to je otrava. Nikde nic, co by rozptýlilo mou pozornost nebo čím bych se zaměstnal. Vzdychnu podruhé. To zas bude dlouhé dopoledne.

*

Blíží se to. Je to velké…

Ostré světlo. Jeho kužel nejprve krouží okolo. Pak se zastaví přímo na mně. Oslepí mě. Instinktivně zavřu oči. V zátylku se mi zježí chloupky. V uších cítím podivný tlak. Hlava se mi určitě každou chvíli rozskočí, jak mi v ní neskutečně tepe.

*

Do nosu mě udeří známá vůně. V mezičase, co jsem si schrupnul, mi úplně vyhládlo. Bodla by nějaká svačinka. Z hladu mě většinou trápí těžké sny.

Ale ne, už zase to stejné. Nevěřícně obhlížím obsah misky. Vždyť to jsem měl včera. A předevčírem taky. A před tím taky. No, vlastně si nepamatuju, kdy naposled jsem jedl něco jiného. Ale jo, o Vánocích jsem přece ochutnal kousek kuřecího masa. Řízek. Ten já moc rád. Ještě teď cítím jeho chuť na jazyku, i když už je to pěkně dávno.

Aspoň kdyby byla čerstvá voda. Tahle z předvčerejška začíná chytat zelenavý odstín, jak na ní celý den svítí slunce. Zas mě z ní bude bolet žaludek. Ale lepší bolavý žaludek než sužující žízeň.

Dopoledne se přehoupne v odpoledne a vzduch se na dvorku citelně ohřeje. Je tu téměř nedýchatelně. Než se stačím přesunout do chladnější zahrady, oči se mi začnou klížit a já upadnu do neklidného polospánku.

*

Palčivá bolest najednou ustoupí. Tělem se mi rozlévá zvláštní pocit. Je to radost? Nebo klid? Najednou si jsem jistý, že všechno je v pořádku a že se mi nic zlého nestane.

 

*

Procitnu.

Tělo mi zaplavuje nasládlá euforie. Tohle vůbec neznám, ale je to velice příjemné. Užívám si to. S radostí se vrhnu po vrabcovi, který se nebojácně usadil kousek ode mě. Hlasitě ho zdravím a chci se mu se vším svěřit. Jak je všechno najednou barevnější a jak jsem rád na světě. Ale asi ho to nezajímá, protože letí pryč.

V tu ránu se otevřou dveře a z nich se vyřítí muž, na sobě ušmudlané kalhoty a vytahané tričko.

„Co je to tu za kravál? Člověk si tu klidu neužije, pořád jenom otravuješ. Ale už toho mám dost.“

Chytí mě za srst za krkem a táhne mě pryč. Otevřenou brankou mě prostrčí na zahradu.

„Tady budeš! A běda ti, jestli tě uslyším.“

Vrátka vrznou, zaklapnou se a já zpátky na dvorek nemůžu. Najednou přijdu o jídlo, vodu i deku. Sleduju odcházející postavu a euforie je ta tam. S bolestí v srdci procházím podvečerní zahradou. Kéž bych měl křídla a uměl lítat. Hned bych přeletěl plot a frnk do světa. Ani nevím, jak to dál za plotem vypadá. Nikdy jsem nevytáhl paty z tohoto vězení. Ulehnu do trávy. Přepadne mě smutek.

V té chvíli se nad horizont vyhoupne Měsíc. Nádherná bělostná koule v úplňku. Prohlížím si každičký jeho detail. Tam musí být krásně. A toho prostoru! Tam bych určitě nikomu nepřekážel. Ale jak se tam dostat? Je to tak daleko! Už jste viděli jezevčíka lítat? Nebo cestovat v raketě? Nad představou psa coby astronauta se musím v duchu usmát. Bylo by to krásné…

Slunce už dávno zapadlo a začíná se snášet tma. Nad hlavou se mi objevují první mihotavá zlatavá světýlka. Přímo pod bílou září Měsíce se pohroužím do neklidného spánku.

*

V temnotě se cosi začne pohybovat. Ten pohyb je nepatrný. Skoro neviditelný. Jakoby se nic nedělo. A přece se děje. To něco nenápadně zastiňuje svit malinkatých teček, jejichž světlo k nám letí mnoho let. To něco se na svou pouť vydalo za určitým důvodem. A tím důvodem jsem já.

*

Mám neodbytný pocit, že mě něco nebo někdo pozoruje. Ležím jako obvykle stočený v klubíčku. Jediný pohyb těla způsobuje můj zvedající se hrudník. Před malou chvílí mi však srdce začalo bít jako splašené. Mé podvědomí ví víc než já. Dýchám prudčeji. Teď už vím, že je zle.

Blíží se to. Je to velké…

Ostré světlo. Jeho kužel nejprve krouží okolo. Pak se zastaví přímo na mě. Oslepí mě. Instinktivně zavřu oči. V zátylku se mi zježí chloupky. V uších cítím podivný tlak. Hlava se mi určitě každou chvíli rozskočí, jak mi v ní neskutečně tepe.

Palčivá bolest najednou ustoupí. Tělem se mi rozlévá zvláštní pocit. Je to radost? Nebo klid? Najednou si jsem jistý, že je všechno v pořádku a že se mi nic zlého nestane.

Opatrně otevřu oči. Nepříjemné světlo je pryč. Zbyl po něm jen úzký proužek vycházející z reflektoru. Ten reflektor patří podivnému stroji zvláštního tvaru. Nemám ponětí, kde se tu vzal. Musel spadnout z nebe. Odtamtud na mě přece zaútočilo to oslepující světlo.

V tu chvíli mi dojde, že ten divný stroj, zaparkovaný kousek ode mě, je raketa. Kdybych měl lidské ruce, protřel bych si oči, jestli mě nešálí zrak. Ale ne, nešálí. V kosmické lodi se objeví díra, z té díry vyjede můstek, jehož konec se zastaví těsně přede mnou. Opatrně ho očichám. Voní úplně stejně jako vzduch po letní bouřce.

Na vysunutý můstek vstoupí drobná postava a za ní druhá a třetí. Rozvážně směřují dolů ke mně. Určitě jste zvědaví, jak vypadají. Překvapivě úplně obyčejně. Jako já. Opravdu vypadají jako psi! Jediný rozdíl mezi mnou a jimi je ten, že oni jsou průzračně bílí a nemají ocásek jeden, ale dva. Kmitají s nimi ze strany na stranu v přátelském gestu.

„Jsi Aaron, jezevčík pana Kořínka?“ promluví na mě jeden z nich, s největší pravděpodobností jejich velitel.

„Jsem!“ odpovím a v duchu se divím, že mluví stejnou řečí jako já. Jak to, že mu bez problémů rozumím?

„Tak pak jsme tu správně. Přiletěli jsme tě zachránit.“

Cože? Přiletěli mě zachránit?

Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Někdo si všiml, že tu nejsem šťastný. A ten někdo ani není z mého světa. Mí zachránci přiletěli dokonce až z vesmíru.

Během několika málo okamžiků se o těchto téměř průhledných psích bytostech dozvídám víc. Jsou to Měsíčňané. Prý o mně ví už delší dobu a vůbec se jim nelíbí, jak se ke mně můj páneček chová. Dnes se rozhodli pro mě přiletět a odvést mě s sebou. Můžu žít s nimi, na Měsíci je místa dost.

***

Rampa, po níž před malou chvílí Aaron vystoupal do mimozemského plavidla, se zasune na své místo. Motory se zažehnou, raketa se zvolna odlepí od země, vznese se do výšky a mizí ve tmě.

Zahrada osiří.

Slehlý trávník, na kterém vesmírná loď ještě nedávno stála, se pomaloučku narovnává. Konečky větví seschlé jabloně se nepatrně pohnou směrem za vzdalujícím se plavidlem.

Sbohem! A měj se dobře!

Přerostlou trávou se prožene noční větřík, který odvane i ty poslední vzpomínky na jednoho malého psíka, na kterém tu nikomu nezáleželo.

To je však už minulostí. Právě teď je na cestě za největším dobrodružstvím svého života. Na Měsíci brzy nalezne domov, po kterém vždycky tolik toužil.