Sněhulák

V prvním kole byl loven ve velkém, ale ani v druhém kole na něj nebylo zapomenuto. Bobříka sta chvil se rozhodla ulovit i Marguerita Laux.

Jaké je to být sněhulákem. Nejdřív jste v mráčku a čekáte na vhodný čas. Musí být zima, musí být těžký mrak. Musí se vás sejít víc. A pak to přijde, jako vločka se snášíte k zemi, která musí být natolik prochladlá, že vydržíte. Musíte být vločkou vedle vločky, udělat bílý povlak na zemi. Pak přijde nadšený tvor, že jste, že z vás může tvořit.

Nejdřív přijdou sněhové koule a pak začne koulet větší kouli. Začínáte ožívat. Jedna největší, na to menší a třetí je nejmenší. Vyšňořit, dát mrkev jako nos, hrnec jako klobouk. Dvě větve jako ruce, oči uhlí. A jste na světě! Díváte se po bílé krajině a kolem vidíte koleje, ze kterých jste byl uválen. Pokud mrzne, máte naději. Pokud sněží, tak také. Držíte, stojíte, sem tam u vás někdo zvedne nohu. Přichází obleva. Nejdřív upadne nos, pak ruce, hrnec už vám někdo stačil ukrást. Díváte se kolem sebe a pomalu se zmenšujete. Bílá peřina kolem vás už dávno odešla, ale vy jako velká hrouda sněhu mizíte pomalu. Už si vás nikdo nefotí jako symbol zimy, jen kolem vás chodí a nevnímají vás. Nadšení ze sněhu opadlo, všichni nadávají na břečku. Z krásného sněhuláka je jen mokrý flek.