Hrnek čokolády

Slečna Maya Prinz a bobřík sta chvil vám přinášejí příběh, díky kterému zjistíte, že samota může být někdy i docela příjemná.

-*-

Chlad se jí zakusoval do morku kostí, ale snažila se ho odehnat neustálým přecházením. Zimu moc ráda neměla; málokdy se jí podařilo cítit zahřátá v létě, natož v zimě. A tak není divu, že kromě tlusté péřové bundy na sobě měla i šálu, která jí zakrývala většinu obličeje, a pletenou čepici zaraženou hluboko do čela. Bohužel to zřejmě nestačilo.

Našla si místo na chodníku, kde nebyl led, a začala trochu poskakovat. Doufala, že ji to zahřeje o něco víc než jen přecházení, ale jak se jí studený vzduch nahnal pod bundu, celá se otřásla.

A dost! pomyslela si hněvivě, naštvaná jak na ostatní, tak na tohle příšerné roční období. Skupina kamarádek, se kterými měla sledovat rozsvícení vánočního stromku, nebyla nikde k vidění. Nejspíš se na ni zase vykašlaly. Už dávno jí připadalo, že ji do party moc neberou, ale tohle to jen potvrdilo - stála tu už dobrou hodinu.

Pomalu se došourala k jednomu ze stánků na náměstí a směnila pár drobných za kelímek horké čokolády. I přes silné rukavice jí teplo začalo vracet cit do konečků prstů.

A pak hodiny udeřily šestou a sláva začala.
S rozzářenýma očima v klidu sledovala, jak se světla rozsvěcují.
Být sama není tak špatné.