První sníh

Mohlo by se zdát, že bobříka sta chvil už každý ulovil, ale slečna Beteramis si jej schovala a k lovu se dostala až v desátém kole.

-*-

Stála a hleděla k nebesům. Byla celá bledá a lehce se třásla zimou. Chybělo jí slunce. Vráska na čele prozrazovala, že si dělá starosti. Upřeně sledovala mračna, prosila je svým p

ohledem, aby ještě vydržela tu chladnou tíhu. Ještě nesmí začít sněžit.
Za sebou ucítila pohyb. A potom teplo. Byl to on, přišel pro ni. Ruka na rameni, láska v očích. Pojď, musíme zavřít dveře a ucpat je mechem, je čas.

„Třeba ještě nebude sněžit,“ zašeptala.

Ale věděla, že je to jen velké přání. Jejich dcerka každopádně teplo potřebuje. Většina víl, které se narodí až na podzim, první zimu nepřežije. Mráz jim vysává život z těla a sníh odnáší jejich duše k Smrti.

Oba vešli do domku mezi kořeny stromu, zavřeli za sebou, začali pečlivě přikládat mech do všech škvírek. Maličká ležela v kolébce a spala. Usmívala se, šťastná. Nic netušící.

Když mráz do domečku nikudy proniknout již nemohl, došli ruku v ruce k dcerce, objali ji, zalili svou magií.

Naslouchali.

A po chvíli to přišlo. Znělo to jako když drobné zvonečky dopadají na kůru domu. První vločky letošní zimy. Zatajili dech, napjatě sledovali milované dítě.

A ona otevřela oči, prohřátá, nádherná, usmála se na ně.
Zachumlaná v lásce, šťastná, nemohla nepřežít.