Alice: Minulost v borůvčí

Alice běžela lesem a následovala druhé drobné děvčátko. Sára měla rozpuštěné vlásky a v nich věneček z květin. Vypadala jako andílek. Alice připomínala spíše malého partyzána – už zase si stihla roztrhnout kalhoty, tričko i obličej měla umazané od borůvek, tedy válečných barev. Pobíhaly borůvčím, honily motýly, výskaly, jásaly. Najednou jako by Alice spatřila něco mezi borůvčím. Něco, co tam nepatřilo. Co tam nikdy nemělo být. Tvář? „Holčičky! Alice! Sáro! Poběžte, svačina!“ ozvalo se volání maminky, která čekala na palouku opodál. Vůně a chuť zapečených toustů a domácích sušenek rychle vyhnala z mysli podivný zážitek. Do paměti se však zaryl. Ten obličej. Brýle, skelné oči. Snad krev? Určitě jen šťáva z borůvčí. Určitě tam ten děda jen spal. Byl na...

Alice: Nejpodivnější případ – 2. část

Celý týden Alice procházela město křížem krážem a snažila se zjistit něco o tom, kam mohla Terezka zmizet. Dokonce i policie jí vyšla vstříc a oficiálně ji zapojila do pátrání. Což jí pomáhalo u lidí, kteří by se na ni jinak dívali nedůvěřivě a nic by jí neřekli. Ne, že by se jim divila. Když se ráno podívala do zrcadla, díval se na ni obličej ztrhané ženy s vaky pod očima a vystouplými vráskami. „Ali, ty máš fakt šlehu,“ zašeptala a ošplouchla si obličej ledovou vodou. „Máš už toho dost, holka. Potřebuješ vypnout,“ mluvila k zrcadlu. „Vyrazíš si dneska ven, třeba na Kotel na vyhlídku. Můžeš zavolat Simče a cestou zpátky se můžete zastavit na pivu,“ pokračovala tiše. Ještě než začala vymýšlet důvody, proč by se dál měla věnovat pátrání, rychle...

Alice: Pod svícnem

„Opakuju vám to znovu,“ pronesla klidným hlasem a mávala policistovi před obličejem průkazkou do knihovny, která žel bohu již před měsícem propadla. Byla to jediná identifikace, kterou v téhle bundě vyštrachala. Fotka na ní byla notně zašlá a hlavně byla tak, no, nepočítaně, barvení vlasů stará. „Já opravdu jsem Alice Schillerová! Před hodinou mi volali, že mám přijet na místo činu a prošetřit to tu.“ Postavila se alespoň na špičky, aby nahlédla muži v uniformě přes rameno. Stál totiž v jediném místě, kde se do vysoké kamenné zdi vplížila brána. Svými mohutnými rameny však úzký prostor zcela zaplnil. Přes policistu zahlédla zahradu a starý dům, který jistě přežil staletí. „Madam, musím vás upozornit, že vaše naléhání není vhodné....

Alice: Hořká vůně mandlí

Proud vody jí stékal po holých zádech a ona si v hlavě přehrávala všechny důkazy, které se jí doposud podařilo odhalit. Chtěla sice alespoň na okamžik na svou práci zapomenout, ale nešlo to. Důkazů, které měla, nebylo bohužel mnoho, a tak si některé věci bylo třeba vydedukovat. Například zápisník s podivnými zápisky. Jakýmisi kódy, kterým ani nejzkušenější šifrovači od police nepřišli na kloub. Nebo ty zvláštní výstřižky v šuplíku oběti. Zdánlivě spolu nesouvisející výstřižky, ale něco přeci jen měly společné. Něco, čeho si na první pohled nevšimla. Až teď, když jí horké kapky dopadaly na kůži, si uvědomila, že se v každém vystřiženém článku jednalo o ztracené děti. Avšak v jiných městech, zemích, časech a s jinými způsoby zmizení. Ač to tedy na první pohled...

Alice: Když musíš, tak musíš

Únorové počasí se zbláznilo, pomyslela si Alice kysele, když vycházela z kadeřnictví. Po pár týdnech života s polodlouhými blond vlasy potřebovala změnu, a tak si nechala zastřihnout konečky a udělat červené ombré, to si vždycky přála zkusit. Bezprostředně jí to takhle ve středu zlepšilo náladu, v práci toho poslední dobou měla až nad hlavu a do toho musela řešit přípravy na oslavu matčiných šedesátin. Jen kdyby nebylo takhle hnusně! zanaříkala, vytáhla z kabelky deštník a doufala, že jí ho vítr ihned nezneškodní. Alice chodila do kadeřnictví tak často, že když se před pár lety stěhovala, vybírala lokaci částečně i tak, aby k nějaké šikovné kadeřnici neměla dalekou cestu. To se v tomhle psím počasí opravdu...