Probuď se, nebo zemřeš – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musím vydržet!

Jak jsem mohl být tak slepý? Honilo se mi hlavou. Moje myšlenky běžely jen o něco málo rychleji než já. Pokud budu jen trochu pomalejší, stane se mi to osudným!

Cítil jsem, co mě pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v mé hlavě?

Ještě jeden krok! A ještě jeden!

Jak jsem to mohl dopustit? Pomyslel jsem si. Únava a bolest svalů mi zalézala až do morku kostí.

A vtom mě to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.

Je pozdě, rezignoval jsem, a bylo to, to poslední, co jsem si pomyslel.

 

Riana byla zrádce? Ale proč? Jak? Hlavou se mi to motalo stále dokola a pak mi to došlo… došlo mi to, co znamenaly ty její výrazy od doby co Ceirana unesli. Měli jsme to před očima a přitom jsme to neviděli. Jak jsme mohli být tak slepí? Tohle jsem nechápal. Po tvářích se mi kutálely slzy. Vždyť já měl Rianu rád, nahrazovala mi rodinu. Tohle pro mě byla neuvěřitelně velká rána. Psychická bolest teď mnohonásobně převyšovala tu fyzickou. Mé tělo pomalu upadalo do bezvědomí. Stále jsem matně slyšel hlas svého bratra a stále dokola slova Riany. „Omlouvám se, omlouvám se…,“jako by to snad mohlo pomoc. Zrada bolí víc, než jsem čekal.

Snažil jsem se ještě přimět otevřít oči a podívat se na ni, ale nešlo to. Ztratil jsem vědomí a obklopovala mě pouze tma. Ale jako by se skrze tu tmu ke mně dralo stříbřitě bílé světlo a něčí hlas. Nebyl jsem schopný uvědomit si, co říkal. Jediné co jsem zaznamenal, bylo mé jméno a… bylo to tak těžké se na ten hlas zaměřit. Cítil jsem se jako bych všechno vzdal. „Ciri… moc… měsíc… Riana… zachraň ji.“ Prudce jsem otevřel oči a zjistil jsem, že se nemůžu hnout. Podíval jsem se na své ruce. Měl jsem je nad hlavou připoutané k sobě a v řetězech. Pohled se mi trochu mlžil a na krku jsem cítil ostrou bolest od spáleniny od toho proudu, co do mě pustil ten parchant. Začnu se rozhlížet a matně vnímám lidi kolem. Dva stáli blízko u mě, uprostřed místnosti stál Mao a kousek opodál Riana. Ruce měla za zády a pohled sklopený. Opírala se o sloup v místnosti a tu a tam se podívala na Maa. Snažil jsem se přimět své oči, aby zaostřily. Nevypadala nadšeně. Nebo se mi to jen zdálo? Chtěl jsem snad, aby to co se stalo, byla lež? Možná… Znovu oči zavřu, možná bude lepší, když si ještě nevšimnou, že jsem při vědomí. Místo toho se snažím soustředit a poslouchat o čem se baví.

„Musíme to z toho kluka nějak dostat.“ „Ale vždyť víte, že to nejde… ta moc se nedá převzít, lidé se s ní rodí.“ „Pane, ten poslední vám zemřel pod rukama a moc jste nezískal, naopak sám jste málem zemřel.“ „Měl byste být opatrnější.“ Ten poslední? Někdo, s mocí jakou mám já, tu už byl? A nepřežil? Počkat mám vůbec skutečně takovou moc? Kde by se vzala? Kromě toho si nepamatuju nic z té chvíle, kdy jsem ji měl údajně použít. Snažil jsem se vybavit si ten hlas, který jsem slyšel předtím. Byl to mužský hlas. Mladý muž, ale těžko říct kolik mu bylo ve skutečnosti, jestli byl jako my, přestal stárnou. „Tvé myšlenky jsou správné,“ozve se hned vedle mě a já sebou trhnu a otevřu oči. Vedle mě seděl nějaký kluk. Dospělý mladý muž. Usmíval se a koukal se před sebe. „Nevypadá Ria smutně? Mrzí mě, že se do tohoto znovu namočila, čeho tím chce dosáhnout?“ Přišlo mi, že se ten muž asi zbláznil, ani netišil hlas. Ale z nějakého důvodu, jako by ho nikdo neslyšel. Zamračím se. „Mao je blázen opravdu. Nepoučí se, někdo by ho už měl jednou pro vždy umlčet,“následuje další povzdech a zvedne se. Rozhlédne se po poničené budově. „Bývalo to tu opravdu krásné. Ale teď to už moc nevypadá, že?“zasmál se a zahleděl se přímo na něj, zatímco já na něj koukal jako na šílence. Cožpak ho nikdo kolem neslyšel? A neviděl? Otevřu pusu, ale on zavrtí hlavou. „Uslyší tě… Nemohou mě vidět, jsem dávno mrtvý. Vidíš mě pouze ty. Protože jsi můj následovník,“řekne stylem, jako by to snad mělo všechno vyřešit. Ale to se šeredně plete, nepochopil jsem absolutně nic! A jak můžu vidět někoho kdo je mrtvý? Můj výraz asi mluvil za vše. Ten mladík se znovu zasmál. „Mé jméno je Azure. Jsem… no byl jsem třetím učněm Maa. Já, Satoshi a Riana jsme tvořili skoro až neporazitelný tým,“usměje se nostalgicky. „Rianiny plameny, moje vodní umění a Satoshiho silný vítr. Bylo to něco, když jsme se společně pustili do boje. Ale stala se ta věc… náš mistr Mao, se začal zajímat o temnou stránku své moci, zjistil, že existují lidé se schopností vládnout Luně. To si myslel, ale my jí nevládneme. Dala nám své požehnání, přiklonila se k nám, aby nám pomohla, posílila nás. Luna si vybírá jen zřídka koho, za posledních 100 let tu byli dva lidé. Já a ty,“podívá se na mě a jeho pohled je zcela vážný. Skoro ani nedýchám. „Mao to zjistil, učil mě, ale jenom proto, aby mi tu moc nakonec vzal. Jenomže moje schopnosti na něj byli příliš mocné, Luna neposlouchá na slovo, neposlouchá toho, kdo si usmyslí, že jí chce vládnout. Málem ho to zabilo… ano jeho málem, ale mě úplně. Utekl, náš chrám byl spálen a Riu to zničilo. Miloval jsem ji…“ „A ona tebe.“zašeptám a vzhlédnu k němu. Pamatuji si, jak nám vykládala o jednom muži, vždy si z toho dělala srandu, ale kolikrát jsem viděl ten její smutný pohled. Azure se usmál a dřepl si přede mě. „Mao chce tu moc získat, dokud nejsi příliš silný. Myslí si, že to bude jinak, ale nebude… vždy to dopadne stejně. Je jen málo vyvolených, natolik silných, kteří tu moc mohou vlastnit. Ria si myslí, že se jí uleví. Maa se bojí více než kohokoliv jiného. Má tě ráda, stejně tak tvého bratra, Satoshiho a jeho učednice. Pomoz jí, zachraň jí Ciri.“ „Ta hůl patřila mně. Je načase, abys ukázal co to je být políbený Lunou,“usmál se vřele a podával mi mou… tedy jeho hůl. Proto se Ria tvářila tak naštvaně? Když mi Satoshi dal hůl Azureho, muže kterého milovala a který byl zabit jejich vlastním mistrem. Stisknu ji v ruce. „Já tu moc ale neovládám,“zavrtím hlavou. Jak bych mohl? Azure mi přiloží ruku na čelo a já cítím zvláštní teplo a kolem se rozzáří světlo. Cítím se zvláštně. Jako by mnou něco kolovalo. „Nesmíš se té moci bát, dnes to nebylo poprvé, co si ji použil, vzpomínej,“šeptá. Měl pravdu, už jsem ji použil dříve. Tenkrát… když zabili naše rodiče… chtěl jsem ochránit bráchu. Tenkrát se to stalo. Proč jen jsem zapomněl? Vytěsnil jsem to z hlavy, byl jsem tak vystresovaný ze smrti rodičů. Riana nás tehdy zachránila. Musela vědět, že tu moc vlastním a celou dobu nic neudělala.
Otevřu oči, které jsem mimoděk zavřel a podívám se za Azureho na Rianu. Ona… není zrádce. Kouknu na Azureho a usměji se. Také se usměje a ustoupí na bok. Stisknu pevně hůl v rukou a ta se rozloží. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, mají jinou barvu. Modré jasně stříbřitě září a zelené jako by se změnilo do podoby měsíce. Slyšel jsem spokojené Azureho zabručení. Byl jsem odhodlaný se odtud dostat, odhodlaný dostat Riu zpět a pořádně jí vynadat, odhodlaný být zase s bráškou, s Aimei a její ukecanou sestřičkou, se Satoshim a jeho přemoudřelými radami. Tímto jsem už upoutal jejich pozornost. „Probudil se!“ Slyšel jsem až panickou hrůzu v jejich hlasech. Cítil jsem sílu jako nikdy předtím. Voda obklopila řetězy a zmrzla. V další chvíli se řetězy rozletěly na kousky a já se postavil. Ria sebou cukla a viděl jsem, jak její rty němě vyslovily mé jméno. Sice se mi tělo mírně chvělo, ale tento boj neprohraju. „Neprohraju… já neprohraju! Nebudu už ten, který se za všemi schovává, nebudu ten, co nic nezmůže a musí se spoléhat na pomoc druhých! Ochráním ty, co miluji, svou rodinu a i tebe Ri!“řeknu a rozběhnu se proti Maovi. On je můj nepřítel. Azure se držel při mně, přeci jen byl jen jakýmsi přeludem, nedělalo mu to problém.

Udeřil jsem holí a zarazila mě vzdušná čepel. Normálně bych to asi neustál, ale něco bylo jinak. „Ty parchante! Obrátil jsi Riu proti nám, unesl jsi mi bratra, ohrozil mé přátelé, to ti neodpustím!“vrčím a kolem mě se začne tvořit a stoupat voda. Ledové jehličky se vrhnou proti ostatním účastníkům a mezi mnou a Maem se strhne boj. Je mnohem zkušenější, ale přijde mi, jako by mi Azure pomáhal, jako by vedl mou ruku.

Riana stála celá zaražená a v jejích očích se objevily slzy. „Neboj se Riano! Bojuj se svým strachem za ty, které miluješ. Nikdy nepřestaň věřit,“řeknu slova, jenž mi našeptal Azure. Ria zůstane stát a z jejích úst vypadne „Azure…“ potom zatne ruce v pěst a setře slzy. Znovu vidím toho jejího zapáleného ducha. Usměji se a plně se věnuji svému nepříteli. Byl silný. Byl a ne málo. Cítil jsem plameny kolem a také jak ustává ta větrná šou, která zde vládla díky bariéře. Zničila se… chvíle nepozornosti mě stojí dost nepěkný zákrok od Maa. Odhodí mě ke stěně, do které narazím zády a na chvíli si vyrazím dech. V tu chvíli se také otevřou dveře a dovnitř vejdou ti tři, co byli uvězněni venku. Ceiran mi hned pomůže na nohy a všichni se na mě dívají až s úctou. Jen se slabě usměji. „Ria je s námi.“šeptnu bráškovi a znovu se rozběhnu proti Maovi. Chytnu pevně hůl, na níž se rozzáří znaky, a já cítím tu sílu z ní vycházející. Moji společníci se postarali o zbytek Maových posluhovačů a teď mohli jen přihlížet. Nebyl jsem dokonalý, měl jsem mnohá zranění, ale něco mě stále hnalo kupředu. Už se nevzdám, nikdy. Nenechám se porazit!

Prorazili jsme, už i tak dost chatrnou, střechu chrámu a já se zarazil. Vzhlédnu. Nahoře zářil měsíc v úplňku. „Ciri… jsi skutečně hoden mé úcty a náklonnosti. Využij toho.“ Hlas, který se mi rozezněl v uších jako by mi vlil do žil novou sílu a energii. Hůl zazářila a já udělal výpad proti Maovi. Znovu se střetly naše zbraně a já neubíral na síle. Tlačil jsem ho k zemi víc a víc. „Aaaaaa!“dal jsem průchod svým emocím a přidal k síle měsíce sílu vody. Podlaha pod jeho nohami praskala až nakonec… Maovi se podlomily nohy a dostal plný zásah. Němě vykřikl a zůstal na mě hledět. „Z-Znovu… jsem prohrál…“padl na zem v bezvědomí. Prudce jsem oddechoval a díval se na něj. Potom na Azureho, který se usmíval. „Dokázal jsi to,“řekl a pomalu se rozplynul.

„Dokázal jsi to Ciri!“slyšel jsem další hlasy a viděl Ceirana a Aimei jak ke mně běží. Usmál jsem se a podíval se na ně, ale v další chvíli jsem omdlel. Na moje tělo toho bylo až příliš, nebylo ještě zvyklé na takovou moc a tolik vydané energie.

Probudil jsem se až v našem chrámě, kde ovšem byli všichni. Sakura, Aimei, Satoshi, Ceiran a i… „Riano,“zašeptám a posadím se. Seděla na židli jako hromádka neštěstí, takto jsem ji nikdy neviděl. Koktala a byla celá rudá. „J-já… t-totiž… o-omlouvám se…“ Zjevně nevěděla co víc říct, ale já nic slyšet nepotřeboval. Objal jsem ji a přitiskl k sobě. „Jsem rád, že ti nic není,“zašeptám a ona se prudce odtáhne a odkašle si. Pak se ale usměje. „Děkuji,“řekne a já jí úsměv oplatím.

„Hmuuu to není fér, dostávat ji do rozpaků můžu jenom já.“ Hlas vedle mě, mě natolik vyděsí, až vykřiknu a spadnu z postele. „Uaaa!“koukám na Azureho. „M-myslel jsem… že, že jsi zmizel,“mrkám a dostávám se na nohy. „Zmizel? No původně, ale bylo mi uděleno povolení se sem ještě vrátit,“usmál se. Všichni se na mě šokovaně koukali. „Nepraštil se náhodou do hlavy?“ptala se starostlivě Aimei. Kolem Azureho to zazářilo a najednou všem spadla brada. Vidí ho? Skutečně ho vidí… „Azure?!“vyjekne překvapeně Satoshi. „A-A-Azure…,“vykoktá Riana. „Azu-kdo?“kouká nechápavě brácha a Aimei mě zvedá na nohy. „Bylo mi uděleno poslání. Naučit tě vládnout tvé moci, protože tentokrát jsi měl štěstí, že byl zrovna úplněk. Ale čeká vás ještě velký boj a musíte na něj být všichni připraveni,“řekne a usměje se na Satoshiho a Rianu. „Budeme mít spoustu času si promluvit. Odpusťte mi,“řekne, oni ho obejmou. Usměji se a kouknu na Aimei a Ceirana. Sakura mi skočí kolem krku a já ji obejmu.

Ta trojice se na nás podívá. „Jste nová generace, jste vybráni proto, chránit naši Zemi, tak jako kdysi my,“usmála se Riana. Nespíše ti tři přesně věděli o, co jde, ale já byl totálně mimo. Kolem nás se začne vznášet světlo. Šokovaně se kouknu na své zápěstí, kde se mu objeví znak vody. Ceiranovi blesky, Aimei země a Sakuře vítr. Podíváme se na tu trojici. „Nový trénink, nová dobrodružství, noví a silnější nepřátelé,“usmál se Satoshi nostalgicky. Oni tohle také zažili? Nejspíše ano. Usměji se na ty tři i na ty tři u mě. Políbím Aimei, konečně jsem se odhodlal i k tomuto. Sakura překvapeně vypískne a Ceiran mě poplácá po zádech. Aimei je sice překvapená, ale pak mi stiskne ruku. Všichni 4 jsme se odhodlaně koukli na trojici našich mistrů.

Začalo pro nás něco nového, ale přitom se to vrátilo do normálu. Trénovali jsme, bavili se, smáli se… Zdokonalovali jsme se ve svých dovednostech a jen čekali, než přijde další nepřítel.

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.