Anyon – město magie – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Z temnoty ho probudil pocit nárazu a vlhkosti. Šok jej probral a vdechnul tak vodu, oči pálily z chladu, kterému byly vystaveny. Někdo s ním trhnul jiným směrem a tím dostal jeho hlavu z vody. Zalapal po dechu a pokusil se zamrkáním rozjasnit své vidění, avšak byl opět ponořen a vystaven dalšímu šoku. Následovalo další prudké vyjmutí z vody, avšak po něm už zůstal venku. Postupně si uvědomil, že je umístěný hlavou dolů nad kádí vody, spoutaný řetězy. Pokusil se zaostřit své vědomí k onomu šestému smyslu pro magii, ale nacházel jen prázdné místo. Teprve po této snaze se začal rozhlížet okolo a zjistil, že proti němu sedí na židli Estana – zranění očividně ošetřená, avšak stále ve svém bojovém úboru. Kdesi za sebou vnímal sluchem přítomnost další osoby, kterou neviděl. Po stranách viděl několik golemů, avšak nyní vnímal jen zrakem jejich velikost, necítil tok magie v jejich konstrukcích.

Estana se na něj usmála stejně mile jako na začátku večera. Byl to vůbec ten samý den? „Markusi, trošku jsi to přehnal, nemyslíš? Jaké to je být prostý smrtelník a zápolit s něčím tak prostým, jako je ledová voda a potíže s dýcháním?“ Markus se pokusil o úšklebek, ale asi to nevypadalo o moc líp, než jako marný vzdor zlomeného muže. Estana pokračovala: „A teď by mě, drahý Markusi, zajímalo, komu jsi řekl o svých záměrech a zjištěních. Na oplátku ti zajistíme rychlou smrt bez zbytečného mučení.“

Markus opět zatápal po svých magických silách, ale byly zkrátka mimo jeho dosah. „Proč tvůj partner nevýjde ze stínu? Jistě mě nedrží vlastníma rukama, to by pro něj bylo ponižující. Nemám pravdu?“ Na tuto prupovídku neobdržel jinou reakci než opětovné ponoření do ledové vody. Po vynoření jen zvládl vykašlávat vodu. Estana působila až znuděně, avšak měla tendence se nervózně dívat za Markuse. Markus chraptivě vyslovil několik slov, což upoutalo pozornost Estany, která zaujatě poslouchala. Následně se na její tváři objevil výraz paniky. Poté už jen Markus ucítil bodnutí v zádech, o něco silnější než předchozí zásah šípem, a následně notoricky známý pocit přesunu v prostoru.

Objevil se na povědomém místě – na první pohled se jednalo jakýsi druh polopouště. Nicméně každá mág z Anyonu měl na toto místo své vlastní vzpomínky. Místo se nazývalo Spáleništěm. Zde kdysi byla svedena velká bitva o osud Anyonu mezi několika frakcemi mágů. Při boji padl celý ostrov, který byl do té doby plný úžasné flóry i fauny a bujel životem. Nyní na něm přežívalo pár travin a byl veskrze nehostinný. Pro některé to bylo oblíbené odkladiště poražených soupeřů, i Markus zde zanechal několik dohořívajících nepřátel. Vykročil mátoživě vpřed ve snaze dodat svému tělu alespoň nějaké zdání života.

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet! Jak jsem mohl být tak slepý, honilo se mu hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než on. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se mu to osudným! Cítil, co ho pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v jeho hlavě? Ještě jeden krok! A ještě jeden! Jak jsem to mohl dopustit, pomyslel si. Únava a bolest svalů mu zalézala až do morku kostí. A vtom ho to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom. Je pozdě, rezignoval, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslel.

První, co ucítil by se dalo přirovnat k jiskře. Drobný projev světla a tepla, nic více. Avšak jiskry se začaly shromažďovat jako světlušky. Tak vzniklo hejno, z nich vznikl oheň a z nich život. Markus se probral v přívalu sil. Po jeho těle přebíhaly osamělé plamínky a vyhlazovaly důsledky boje. Cítil, jak se rány v jeho zádech zacelují, cítil jak hluboká rána, která musela zasáhnout ledviny a uvést ho do šoku, mizí a vše se vrací do normálu. Opatrně se zvednul a zjistil, že je pod ním kaluž zaschlé krve. Opět se musel uchýlit ke svému poslednímu triku. Důvod, proč nebyl nikdy poražen – Markus své přízvisko tajil natolik, že jej důvěrně mohli poznat jen jeho soupeři, ač mnozí okolo tohoto tajemství kroužili a přibližovali se. Markus zvaný Fénix.

Z mnoha pokusů se mu povedlo dostat do těla esenci tohoto bájného tvora, která mu poskytovala zdroj magických sil, i schopnost v nejhorším případě i schopnost použít zvláštní druh plamenů k léčení vlastních zranění. Největší slabinou bylo potlačení magie, protože fénix je tvor plný magie, který nemůže bez magie existovat. Naštěstí jeho soupeři milosrdně vytrhnuli kusy antimagického kovu a sejmuli pouta, která ho držela během mučení. V ohnivé záři zmizel ze Spáleniště.

Alexandr se připravoval na další jednání rady. Markusovo zmizení před dvěma dny v něm vzbuzovalo pocit nejistoty. Taktéž se včerejšího dne neukázala Estana, ač to by se mohlo přičítat možnému žalu, koneckonců se obecně stihlo z neurčeného zdroje rozšířit, že Markus byl buď přímo v čele útoků proti radě, anebo se dostal do křížku s útočníky a konečně našel soupeře sobě rovné. Alexandr už chtěl vyrazit z místnosti, když věží cosi otřáslo. Než se stihl zorientovat, tak byly rozraženy dveře do pracovny. Alexandrův obličej se změnil ve výraz šokovaného překvapení, zatímco do jeho hrudi se zabodly tři šípy a Alexandr padl na záda.

O několik okamžiků později se objevil v oslnivém záblesku Markus. Rozhlédl se po pracovně, která vypadala tak jako vždy, až na chraptícího Alexandra na jednom konci místnosti. Markus k němu přiběhl, konečky prstů se dotkl celokovového šípu, jen aby rozeznal magii potlačující kov. Alexandr se z posledních sil snažil zaostřit, ale už z něj vyšlo jen neurčité zachroptění a vydechl naposledy. Markus použil svůj cit pro magii, našel stopu a z místnosti se opět magicky přesunul pryč.

Estana se svými golemy stála ve velké síni. Tato síň sloužila pro přijímání důležitých návštěv celou radou, a proto nabývala značných rozměrů. Bylo to též ideální místo, kam jednotlivé radní v anti-magických okovech prostě dočasně odložit, a proto byla zasedací místa zaplněna různorodými mágy. Většina z nich byla v bezvědomí, což byla častá reakce na odnětí magie – přecijen pokud svážete magické a životní síly za účelem dlouhého života v plné síle, tak vám náhle odnětí magie neudělá nejlépe. Její zahalený partner s lukem v ruce se vynořil z oblaku černého kouře a něco k ní tiše pronesl. Ona jen pokývla. Už se chystala něco říct, když se střed sálu zaplnil oválem plným světla a z něj vystoupil Markus.

Estana nedokázala ani skrýt své překvapení, výraz její tváře jasně říkal, že jej neočekávala. Její společník však šáhl po toulci a chystal se vystřelit Markusovým směrem šíp. Než však mohl natáhnout šíp k výstřelu, tak ucítil žár na špičkách prstů, který se šířil dále na ruku. Upustil v šoku luk, i šíp, který měl mezi prsty a snažil se rychle sejmout své rukavice. Estana pohlédla k Markusovi, který zuřivě gestikuloval – jednou rukou k jejímu společníkovi, druhou postupně k jednotlivým golemům. Estana naposled pohlédla na svého společníka a zmizela z místnosti v obláčku dýmu.

Markus přikročil k muži s ohořelýma rukama a strhnul jeho kapuci. Objevila se tvář důvěrně podobná Alexandrovi, avšak v mladší podobě s drobnými odchylkami. Markus jen znechuceně prohodil: „Alexandr… mladší, mistr zbraní a stínů. Mohlo mě to napadnout, ale byl jsem slepý vůči tvé zášti i ambicím. Jak jsi mohl? Proč?!“ Markusův hlas byl plný nezvyklého zklamání a beznaděje. Alexandr se jen uchechtl – směsice zoufalství a šílenství byla jasně patrná: „On chtěl jen mír a pomáhat. Jsme vrcholem – máme moc, nesmrtelnost a sílu na to vládnout světu. Proč ne?! Stačí jen odstranit radu, ovládnout nové generace a vyrazit vstříc velikosti.“ Markus jen znechuceně zavrtěl hlavou, provedl složité gesto na jehož konci lusknul prsty a Alexandr mladší byl pokryt plameny. Markus nepůsobil dojmem, že by vnímal jeho bolestné výkřiky, zatímco se vydal pomoci svým kolegům z rady.

V následujících letech vzrostla legenda Markuse zvaného Nesmrtelný. Nový vůdce rady mágů z Anyonu si udržoval jistou auru tajemnosti, avšak byl ve svých názorech vždy přímý, snažil se udržovat Anyon otevřený ke spolupráci a vzdělávání dalších národů a nikdy nezaváhal v udržování striktní neutrality města magie. Bylo zde mnoho různých detailů, kterých si všiml málokdo a s postupnou obměnou členů rady o nich vědělo stále méně osob. Kdo jej znal dříve, tak by o něm nikdy nemluvil, jako o někom ochotném sdílet důvěry a své soukromí. Potom co převzal vůdčí roli v radě však působil naprosto uzavřeným dojmem. Mnozí zmiňovali jeho dávnou milenku Estanu, která byla obviněna z velezrady, avšak nikdy nebyla nalezena. Její sídlo bylo zcela zničeno. Málokdo věnoval větší pozornost její soše v Markusově pracovně, ač o ní věděl každý – pro většinu to byl doklad existence citů v tomto chladném muži. Nicméně málokdo našel čas na to, aby si sochu prohlédl blíže, obzvláště pak výraz jejího obličeje. Výraz, který byl plný děsu, který můžete vidět u právě uloveného zvířete…

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.