Nebezpečná láska – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

Upozornění: Není vhodné pro čtenáře mladší 15 let. Obsahuje násilné scény.

Anastazie

S cvaknutím dveří přišla i má nová noční můra jménem Kayla. Sebevědomě vstoupila do místnosti a aniž by se na mě podívala, přešla ke kovovému stolku. Chvíli po něm jezdila rukou a pak vzala něco, co bylo o dost větší, než předešlý skalpel – kuchyňský nůž. Pohrávala si s ním chvíli v ruce a pak se otočila směrem ke mně. Neřekla ani slovo a jen se spokojeně usmívala. Viděla, že se bojím a to jí dělalo ještě větší radost. Obešla mě a zastavila se u mých nohou. “Ne prosím ne! Nedělejte to! Snažně vás prosím!”, žadonila jsem. Tyto slova ale u Kayly neměly žádnou váhu. Odrhnula mi sukni a několika rychlými seky přejela přes má stehna. “Agghhh! Dost, prosím!”, křičela jsem, zatímco se Kayla spokojeně usmívala. “Tak co ty mrcho, už víš, kam patříš?”, zeptala se s jiskrou v očích. “Ano, vím! Pros.. tě, tak … pusť!”, snažila jsem se mluvil, ale můj hlas byl velmi chraplavý a místy jsem vynechávala slova. “Ale broučku, snad si nemyslíš, že jsme tady my dvě skončily? Tohle je jen malá předehra k tomu, co tě čeká.”, uchechtla se, “musíme tě ještě zbavit jedné přítěže.” Vydala se zpátky ke stolu, kam položila nůž a stejně jako předtím něco vybírala. Nevěděla jsem, jestli mě na tváři pálí krev, nebo slzy. Nohy jsem měla v jednom ohni a při pohledu na šrámy, které jsem na nohách měla, mi bylo ještě hůř. Pak mi došlo – chce se zbavit mého a Jamesova dítěte! Ale jak ví, že jsem těhotná?! Bylo mi na omdlení. Najednou se se mnou svět točil a málem bych opravdu padla do mdlob, kdyby se mnou nezacloumala Kayla. Plesk. Přiletěla mi facka přes místo, které mi předtím pořezala. “Tak. Výborně, jsi vzhůru. To je dobře, protože teď přijde naše malé finále.”, v jejím hlase bylo slyšet čiré zlo. Vytáhla to, co měla celou dobu schované za zády a já zalapala po dechu. “O ano má milá. Tady to”, přistoupila a sáhla na mé břicho, “by vám dvoum mohlo opravdu zkomplikovat život a to přece nechceme. Udělám ti proto laskavost a zbavím tě toho, ale nejdřív ještě malá úprava”, procedila skrze zuby a ze stolku sloupla kus pásky. “To abych tě tolik neslyšela, jsi totiž pěkně otravná, když řveš.”, “Ne, n-ne.. mmm.” Zalepila mi pusu. Slzy nepřestávaly téct. Chce zabít naše dítě! Ne, ne, tohle se nemůže dít. Panebože slituj se.

James

Projel jsem celé město, prolezl každou kavárnu, tmavé ulice, ale po Anastazii jako by se slehla zem. Nebylo koho kontaktovat, z rodiny už neměla nikoho. Seděl jsem v autě a přemýšlel. “Do hajzlu! “, zakřičel jsem a praštil do volantu. Anastazie přeci neměla důvod odejít. Byl jsem přesvědčen, že se jí něco muselo stát. Jiné vysvětlení nebylo.

Rozhodl jsem se na policejní stanici dojít osobně a udělat tam trochu rozruch. Nemohla přeci jen tak zmizet a nic neříct. Muselo za tím být něco jiného.

Po tom, co jsem přijel na policejní stanici a sdělil jim můj problém, paní na recepci mě posadila a řekla ať počkám. Po chvíli ke mně přistoupil robustní muž, odhadem kolem čtyřiceti let. “Poručík Starwinski, jak vám mohu pomoci?”, začal a podal mi ruku. “Dobrý den, jmenuji se James Fray. Má přítelkyně není k nalezení. Projel jsem celé město, byl jsem všude, ale nikde není! Nenechala zprávu, neodepisuje na smsky, nic. Musíte mi pomoct.”, vychrlil jsem na něj. Zamyslel se a pak pobídl rukou, abych ho následoval. Přišli jsme do malé kanceláře, kde jsme se oba posadili. “Tak tedy”, odkašlal si poručík Starwinski, “říkáte, že vám vaše přítelkyně neodepisuje na zprávy. Kdy jste ji viděl naposledy? “, zeptal se. “No dnes ráno, než jsme šli do školy. Víte, je to trochu složitější, ale na to teď není čas. Podstatné je, že do školy nedorazila a od té doby o ní nevím!”, skoro jsem vykřikl. Poručík Starwinski pokýval hlavou a začal něco psát do počítače. Mezitím se mě zeptal na její telefonní číslo, jak vypadá a kolik jí je let. Na všechny tyto otázky, jsem odpověděl a nakonec poručík Starwinski všechno shrnul: “Teď pane Frayi zkusíme vypátrat její telefon a podle toho zjistit její lokaci. Pokud jste jí i volal, neměl by to být takový oříšek. Běžte se posadit ven a já vás zavolám, až něco zjistíme.” Poručíkovi jsem poděkoval a nezbývalo nic jiného, než čekat.

Anastazie

Bezmocně jsem čekala, co přijde. Kayla se nebezpečně rychle blížila s kudlou ke mně. “Neboj se, bude to jen chvilička.”, prohlásila, napřáhla se a bodla přímo do mého břicha. “Mmmmhmh.”, zaúpěla jsem a z bolesti, kterou mi právě způsobila se mi chtělo zvracet. Nestihla jsem se vzpamatovat a bodla znova, znova a znova. Při poslední raně jsem ztratila vědomí.

Kayla

Tak a teď jí tady nechám chcípnout. Zaslouží si to. Konečně můžu odejít z téhle díry a nevracet se sem. Bude mít štěstí, jestli ji vůbec někdy najdou! Začala jsem se hystericky smát, když jsem vycházela ven z domu. Venku jsem nastoupila do svého auta, nastartovala a odjela.

Anastazie

Celé mé tělo bylo těžké a bylo skoro nemožné otevřít oči. Má víčka téměř nespolupracovala a trvalo mi, než se mi podařilo oči vůbec otevřít. Po prohlédnutí místnosti jsem si vybavila co se stalo. Kayla, rány,… panebože, moje dítě! Uvědomila jsem si, v jaké se právě nacházím situaci. Břichem mi projelo několik bodných ran, které krvácely. Zdálo se, že jsem byla mimo jen chvíli. Musím se zkusit nějak dostat ven, musí to přeci jít!

Ze všech sil jsem lomcovala řemeny, které jsem měla utažené kolem zápěstí a kotníků. Při lomcování jsem si všimla, že jeden řemen na zápěstí už nebyl daleko od úplného otevření. Zdá se, že Kayla o něj nějak zavadila a trochu ho povolila. Díky bohu za to!

Nevěděla jsem, kolik mám času, než Kayla opět přijde, takže jsem se snažila dostat se pryč co nejrychleji. Nevím, co mě hnalo kupředu, ale věděla jsem, že tady nemůžu zemřít! Prostě nemůžu! Povedlo se! Řemen se uvolnil a má ruka byla volná. Odepnula jsem si i druhou ruku a s vypětím sil se sehla ke kotníkům. Strhla jsem si pásku, kterou mi Kayla přelepila pusu a na chvíli jsem se snažila uklidnit. Má košile byla celá nasáklá krví, motala se mi hlava, ale teď jsem to nemohla vzdát! Nemůžu! Při prvním pokusu postavit se jsem spadla na zem. Celým tělem mi projela bolest, ale ani tak jsem se nevzdávala. Doplazila jsem se ke dveřím, u kterých jsem se vyšplhala ke klice. Sláva! Nebylo zamčeno a skoro jsem byla ráda, že dveře udělaly ono “cvaknutí”. Vykoukla jsem ven, ale po nikom nebylo ani stopy. Těžkými kroky jsem se vydala ke schodům, které byly na konci chodby. Stěny byly stejně oprýskané jako ty, jež byly v místnosti, kde jsem byla. Držela jsem se za břicho ve snaze zabránit dalšímu krvácení. Těžko se mi dýchalo, neměla jsem ponětí, kde jsem a jestli ještě někdy spatřím Jamese. A naše miminko! Slzy nepřestávaly téct, každý můj krok byl těžší a těžší. Došla jsem ke schodům, kde jsem se chytla zábradlí a začala krok po kroku stoupat nahoru. Ještě kousek! Ještě chvíli musím vydržet! Mé myšlenky běžely jen o málo rychleji než já. Pokud budu jen trochu pomalejší, stane se mi to osudným! Cítila jsem oči v zádech. Co mě pronásledovalo? Byla to Kayla? Nebo to snad bylo jen v mé hlavě?

Ještě jeden krok! A ještě jeden!

Jak jsem to mohla dopustit, pomyslela jsem si. Únava a bolest svalů mi zalézala až do morku kostí.

A vtom mě to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.

Je pozdě, rezignovala jsem, a bylo to to poslední, co jsem si pomyslela.

James

Nervózně jsem přešlapoval na policejní stanici. Uběhla téměř hodina a poručík se stále neozval. Když už jsem chtěl jít a zaklepat na jeho dveře, vyšel ven. “Pane Frayi, máme stopu, pojďte.”, zavelel a já ho urychleně následoval k jeho autu, které stálo venku před stanicí. Když jsme se posadili, spustil: “Teď pojedeme sem. Tady je poslední záchyt signálu z mobilu vaší přítelkyně. Může nás to k ní zavést.”, pronesl, nastartoval auto a vyjel. “Dobře. Zdá se, že to není moc daleko, je to zhruba dvacet minut cesty”, podotkl jsem. Poručík přikývl a zbytek cesty jsme nepromluvili. Celou dobu jsem přemýšlel, proč to pro mě vlastně dělá. Kde bral tu chuť a energii takhle rychle řešit případ? Policie si většinou se vším dává dost na čas a upřímně jsem nečekal, že mi někdo pomůže takhle rychle.

Dorazili jsme k malému domu na kraji lesa. Nevypadal zabydleně, takže když po třetí výzvě nikdo neotevřel, poručík vykopl dveře. “Držte se za mnou pane Frayi, může to být nebezpečné.”, přikývl jsem. Dům byl cítit zatuchlinou. Zřejmě tady hodně dlouho nikdo nebydlel. Spodní patro bylo bez jakýchkoliv náznaků o přítomnosti Anastazie. Počkal jsem, než poručík projde horní patro a vrátí se. “Nahoře také nikdo není. Zbývají tu poslední dveře, pojďte.”, řekl ostře a zamířil rovnou ke dveřím, které byly pravděpodobně od sklepa. Když je otevřel, nevěřil jsem vlastním očím. “Anastazie! Volejte sanitku, rychle!”, zakřičel jsem na poručíka a ten vytáhl pohotově telefon. Panebože. Byla celá od krve. Co se proboha stalo?! Nahmatal jsem její tep. Byla naživu. Přišlo mi to jako věčnost, ale nakonec přišli záchranáři i s nosítky a Anastazii naložili. “Díky chlapi, že jste dorazili tak rychle. Tady pan Fray pojede s vámi. Jeďte, rychle!”, pobídl poručík záchranáře. Nastoupili jsme do sanitky, kde Anastazii poskytli první pomoc. Při odjezdu jsem na poručíka ještě houkl “děkuji”, on se jen usmál a přikývl. Srdce mi bušelo neuvěřitelnou rychlostí. Anastazie ležela na nosítkách bez košile a zdravotnik jí ošetřoval rány. Její břicho mělo několik bodných ran. Naše dítě prolítlo mi hlavou. Záchranář Anastazii nasadil i kyslíkovou masku, aby se její tělo nemuselo tolik namáhat s dýcháním. Nebyl jsem schopen jediného slova. Jak jsem tohle mohl dopustit? Jak se to jen mohlo stát? Zhroucený jsem si položil hlavu do dlaní a v téhle poloze jsem byl až do chvíle, než jsme přijeli do nemocnice.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Anastazii na nosítkách odvezli rovnou na sál a mě nechali stát v čekárně. Za celou dobu mi nikdo neřekl ani slovo, protože záchranáři hráli o minuty a neměli na to čas. Jediné, co jsem mohl dělat bylo čekat. Uběhla hodina, dvě, tři… Měl jsem pocit, že se z toho čekání zblázním. Najednou ze sálu vyšel doktor a zamířil rovnou ke mně, “Pan Fray?”, přikývl jsem, “vaše žena je stabilizovaná. Nyní ji převezme na pokoj, kde je možné s ní zůstat.”, oznámil mi. Ulevilo se mi, ale měl jsem ještě jednu otázku: “A dítě?”, zeptal jsem se. Doktor se usmál a dal mi najevo, že ačkoliv to bylo o fous, podařilo se zachránit i našeho drobečka. “Děkuji doktore za to, že jste zachránil Anastazii i naše dítě, patří vám mé velké díky.”, potřesl jsem si s ním rukou, ještě jednou mu poděkoval a zamířil do pokoje, kam Anastazii přivezli.

Cestou jsem dumal nad tím, jak doktor nazval Anastazii mou ženou. Měl jsem ho opravit, ale nechtěl jsem, nebyl k tomu důvod. Vlastně jsem ji tak trochu považoval za svou budoucí ženu.

Otevřel jsem dveře pokoje, kde Anastazie ležela. Byla tam sama. Když jsem ji spatřil, zamrazilo mě. Měla závaznou hlavu, na tvářích vatové polštářky přelepené náplastí a hrozil jsem se toho, co se skrývá pod peřinou. Z rukou jí vedly dvě hadičky, které pravděpodobně zajišťovaly, aby všechno v těle Anastazie fungovalo tak, jak má. Přisunul jsem si k posteli židli a vzal ji za ruku. “Anastazie, moc, moc mě to mrzí. Všechno bude dobré, dostaneš se z toho a spolu to zvládneme.”

Seděl jsem tam celé hodiny. Nejedl jsem, nespal, jen jsem čekal, až se Anastazie probere. Sledoval jsem, jak oddychuje. Vypadala tak klidně a ve skutečnosti byla hrozným způsobem zraněná. Kdo jí to vůbec udělal? A proč? Neměla žádné nepřátele, nebo někoho, kdo by jí chtěl ublížit. Nedokázal jsem vymyslet, jaký člověk by tohle udělal, když v tom se pohla Anastaziina ruka. “Anastazie, miláčku, jsem tady.”, přisunul jsem se blíž a čekal, až otevře oči.

Anastazie

Co se stalo? Proč je všude tma? Kde to jsem? Má mysl byla zmatená. Nebyla jsem schopna určit, kde právě teď jsem. Pak jsem uslyšela jeho hlas: “Anastazie, miláčku, jsem tady.” Šla jsem za jeho zvukem, než se mi podařilo otevřít oči. Všude kolem bylo bílo. Porozhlédla jsem se kolem a spatřila Jamese. S úsměvem na mě koukal a spustil: “Anastazie, chvála bohu. Jak se cítíš? Já vím, hloupá otázka, ale nevím, jak začít”, pousmál se rozpačitě. Trvalo mi, než jsem začala mluvit, ale nakonec se mi to podařilo: “Jamesi. Kde, kde to jsem? Co se stalo? Bože můj to je bolest.”, zaúpěla jsem. James se nadechl a když už chtěl promluvit, všechno se mi vybavilo – Kayla, ta místnost, dítě! Pravou rukou jsem si sáhla na břicho. Ukrutně to zabolelo a já se s prosebným výrazem podívala na Jamese. “Neboj se Anastazie, naše miminko je v pořádku.”, oznámil mi a pokusil se o veselý výraz. Panebože děkuju! Zalil mě pocit štěstí a když jsem se podívala na Jamese, bylo vidět, že ho ničí mě takhle vidět. Z ničeho nic se mi začaly kutálet slzy po tváři a propukla jsem v pláč. “Anastazie, co je? Co se děje? Teď už bude všechno dobře, rozumíš? Nespustím tě z očí.”, James se ke mně přikradl ještě blíž a jemně mě objal. Určitě měl strašně moc otázek, ale věděl, že teď na není ta správná doba a musí mi dát trochu času. “Policie s tebou bude nejspíš chtít mluvit, až se zotavíš.”, pronesl po chvíli. Přikývla jsem: “Jasně. Všechno jim řeknu, ale teď na to nechci myslet.”, odvětila jsem mu. Dál jsme beze slova byli v pokoji a James mě konejšivě držel v náručí, dokud jsem neusnula.

James

Anastazie usla. Bylo to jedině dobře, teď potřebuje hlavně klid. Nechci, aby se dál nějak stresovala, či zatěžovala. Od této chvíle ji budu hlídat dnem i nocí.

Uběhlo několik týdnů a Anastazii propustili z nemocnice. Dostala pokyny k tomu, aby došlo k úplnému zotavení a víc už ji tam nedrželi. Zase se smála, těšila se domů a na to, až připravíme pokoj pro miminko. Měla ale ještě jednu drobnou prosbu.

Anastazie

Cestou z nemocnice jsem poprosila Jamese, aby zastavil u hřbitova. Šel se mnou k hrobu mé rodiny , kde jsem si dřepla. “Mami, tati, dědo, babi, tak moc mi chybíte. Posledních pár týdnů jsem se tady nezastavila, ale můj život potkalo několik nepříjemných situací. Naštěstí mám po boku skvělého může”, podívala jsem se na Jamese, “a ten stojí při mně děj se co děj. Nemusíte se o mě tedy bát, protože mám jeho. Jo a mám ještě jednu novinku. Za několik měsíců budeme tři, věříte tomu? Přála bych si, abyste tímhle vším procházeli tady se mnou, ale vím, že i když vás nevidím, střežíte mě z povzdálí. Mám vás moc ráda.”, s těmito slovy jsem se zvedla, vzala Jamese za ruku a jeli jsme domů.

V následujících týdnech jsem několikrát navštívila policejní stanici, kde jsem se seznámila i s poručíkem, který pomohl Jamesovi. Všechno jsem mu detailně popsala, tedy to, co jsem si pamatovala, poděkoval mi a řekl, že se o to postará.

James si vzal na dlouhou dobu dovolenou, aby se mnou mohl být doma. Střežil mě na každém kroku a se vším mi pomáhal. Nechtěl abych se moc namáhala, protože ačkoliv se mi zranění dobře hojila, bříško mezitím začínalo trochu růst. Choval se ke mně, tak jako vždycky, jako k princezně. Mohla jsem si přát lepšího muže?

Po pár týdnech od výslechu nám zavolali a informovali nás o tom, že Kaylu dopadli a dali pod zámek. Podle mého svědectví a důkazů, které našli na místě činu, byla Kayla prohlášena za vinnou a odsouzena k doživotnímu trestu bez nároku na propuštění.

Všechno dopadlo jak nejlépe to šlo. James se už nebál chodit do práce a nechávat mě samotnou, ačkoliv mě tam často bral sebou, ale už ne jako studentku. Studium jsem předčasně ukončila hned po zotavení z nemocnice, protože bych to nezvládla. Janet jsem všechno vysvětlila a nadále jsme zůstaly nejlepšími kamarádkami. Dokonce mi nabídla, že když někdy budu potřebovat, můžu se na ní spolehnout. Nabídla se, že nám i pomůže sehnat věci pro miminko, zařídit pokojiček, no zkrátka by se pro nás nejraději rozkrájela. Lepší kamarádku jsem si nemohla přát.

James i já jsme věděli, že nám teď nic nehrozí a jediná věc, která v tuto chvíli stála před námi byla psychická příprava na příchod nového člena.

O dva roky později…

“Elizabeth, neběhej tolik!”, křikla jsem na naší dceru. Zrovna jsme byli na pikniku a ona lítala, jak neřízená střela. Smála se od ucha k uchu a přestože mě moc dobře slyšela, dál běhala a hrála si s naším pejskem, Berrym. “Máme krásnou dceru”, zašeptala jsem Jamesovi do ucha. “To rozhodně máme”, odpověděl mi a odkašlal si, “víš co by bylo ještě krásnější?”, zeptal se. Udiveně jsem se na něj podívala, protože jsem neměla páru, o čem to mluví. “Kdyby jsi byla mou ženou.”, dořekl větu. “Je tohle?”, “Žádost o ruku?”, doplnil mě a přikývl. “O můj bože, ano! Ano, vezmu si tě!”, skočila jsem mu kolem krku a v tom se přiřítila malá Elizabeth i s Berrym, která si nás důkladně změřila pohledem, usmála se a přišla nás také obejmout.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 137