Evropa – Nový svět – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!
„Jak jsem mohla být tak slepá,“ honilo se jí hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než ona. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se ji to osudným!
Cítila, co ji pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v její hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden!
„Jak jsem to mohla dopustit,“ pomyslela si. Únava a bolest svalů ji zalézala až do morku kostí.
A vtom ji to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Je pozdě, rezignovala, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslela.

Padla na kolena a proudy slz jí začaly stékat po tváři. Bylo jí jedno, co za jejími zády prahne po její krvi, už neměla pro co dýchat. Taran ji nechtěl opustit, otočil se a střílel po bestiích, které běžely za nima. Když se konečně pročistil vzduch, chytl ji pod ramenem a skoro až odtáhl do nejbližšího domu. Zabarikádovali se v ložnici, která byla vedle schodů v prvním patře, díky čemuž získali chvilku jen sami na sebe. Sedli si na postel a Taran se jí snažil uklidnit, i když mu to zrovna dvakrát nešlo.
Obejmul ji a smutným hlasem řekl: „Slíbil jsem tvému bratrovi, že se o tebe postarám za jakýchkoli okolností a hodlám ten slib dodržet. Vím, že to je pro tebe těžké, a že ani tisíc slov nedokáže jakýmkoliv způsobem utišit to, co teď prožíváš, ale kdykoliv budeš potřebovat, jsem tu pro tebe. Stejně jako všichni z Pevnosti, pokud přežijeme dnešek.“
„Než začala válka, nevážila jsem si věcí jako teď. Když jsem byla smutná, Daniel mi vždy vykouzlil úsměv na tváři, ať ho to stálo cokoliv. Měli jsme tajnou skrýš u rybníka, který byl pár minut od našeho bývalého domu. Nikdo jiný kromě nás o něm nevěděl. Strávili jsme tam tolik času a tolik se nasmáli…“ začala vzlykat ještě víc, ale po chvilce začala zase vyprávět. „Když mi bylo deset, ostatní děti si ze mě dělali srandu. Jednoho dne mi z toho bylo tak smutno, že jsem utekla z domova. Cítila jsem, že nemám nikoho, jak kdybych byla na tomhle světě úplně sama a byla jsem kvůli tomu na všechny a všechno naštvaná. Schovala jsem se v naší skrýši, ve které jsem probrečela celé odpoledne. Když se začalo stmívat, přišel tam Daniel, který, aniž bych mu musela něco říkat, věděl přesně, co se děje. Jen mě objal a držel, dokud jsem nepřestala brečet. Utřel mi slzy a šli jsme zase domu. Od té doby, ať se stalo cokoliv stresujícího, udělal přesně tohle a zahnal tím veškerou bolest, strach a zlost, která ve mně byla. Teď je ale pryč a já už nikdy neucítím jeho hřejivé objetí. Už nikdy se mu nebudu moct podívat do jeho kaštanových očí, které mě vždy uklidnily. A já ani neměla šanci udělat pro něj to stejné.“
„On věděl, že ho miluješ a jen to ho hnalo dál. Teď ho ale musíš nechat jít…a nezvdávat se! I když to bude těžké, vše, co dělal, bylo pro to, abys mohla žít, tak nezahazuj tak jednoduše jeho snahu! Dostali jsme se daleko, pojďme to dodělat a pak mu uspořádáme pohřeb, jaký si opravdu zaslouží.“
Katy si utřela slzy a vytáhla z kapsy odznáček, který ji daroval Daniel před rokem na její narozeniny. Měl být připomínkou toho, že bude vždy s ní a ochraňovat ji, ať už bude kdekoliv. Pevně ho sevřela v dlani, přiložila k srdci a poděkovala mu za vše. Pak ho dala zpět do kapsy a popadla první zbraň, kterou měla po ruce. Smutek byl najednou doprovázen touhou zničit to, co jí připravilo o bratra a všechny, které znala. Ukázalo se v ní odhodlání, které u ní už dlouho nikdo neviděl.
Vydali se dokončit svůj úkol. Cesta k bráně už nebyla tolik náročná, jelikož většina mutantů byla již mrtvá. U brány se sešli i s ostatními tými, z nichž naštěstí přežili všichni. Vzali dvě klády – jednou podepřeli zničený kus brány a druhou použili jako závoru, aby se vrata brány nemohla znovu otevřít. Když už byli konečně v bezpečí, padli vyčerpaní na zem. Na všech tvářích, kromě Katiny, se objevily hřejivé úsměvy doprovázené slzami štěstí. Konečně měli to nejtěžší za sebou. Sice věděli, že je čeká ještě dlouhá cesta, ale proč se neradovat i z toho nejmenšího úspěchu? Měli jistotu, že budou i nadále žít a nic víc v ten moment nepotřebovali.

Všichni lidé se vrátili zpět do Pevnosti. Dva zedníci, kteří měli na starost veškeré opravy, se rozhodli udělat úplně novou, bytnější bránu. Byla celá kovová a její jedinou nevýhodou, byla velká náročnost otevření. Trvalo jim to několik dlouhých dní, ale z rozbitého východu se stalo krásné, nezničitelné monstrum.
Taran mezitím uspořádal pohřeb všem obětím včetně Daniela. Chlapci, kteří umřeli v lesích, nemohli být pohřbeni a tak byla jejich jména vytesána do velkého mramorového pamětníku, který byl věnován všem obětem Nového světa.
Katy stála u hrobu svého bratra, když k ní přišel Taran. Položil ji ruku na rameno, jak kdyby ji chtěl zbavit veškeré její bolest. Ani jeden z nich nic dlouhou dobu neříkali. Katy se dívala na hrob a snažila se uklidnit myšlenky, které ji trýznily. I přes veškerou svou bolest a touhu ukončit to, se rozhodla dál bojovat. Položila na hrob luční kvítí, které utrhla u hradeb a obrátila se k Taranovi.
„Chci zachovat památku svého bratra, proto jsem se rozhodla, že zaujmu jeho místo.“
„Moc dobře víš, že by se mu tohle vůbec nelíbilo. Přál by si, abys byla v bezpečí a neriskovala svůj život za hradbami Pevnosti.“
„Místo toho mám jen sedět a čekat, až se stane to, co teď? To jsem ale dělala celý život! Nechci už být jen tou dívkou, která nebojuje za to, co jí náleží.
Když mě nechceš nechat postavit se jim, nech mě zkoumat jejich chování. Přemýšlela jsem o tom a jsem ta nejvhodnější osoba! Jsem malá, tichá a schovám se kamkoliv. A určitě to budeme potřebovat. Pokud je to, co říkal můj bratr, pravda, hrozí nám mnohem vyšší nebezpečí než kdy jindy a každá nová informace o nich by se nám hodila. A pokud mě i přes to nenecháš, raději odejdu a najdu si jiný úkryt, tohle nemůže být jediné místo, která ještě existuje.“
„Dobře, pojď se mnou,“ řekl Taran a vydal se do domu, kde žil. Vešli do ložnice a on začal vytahovat velkou bednu zpod postele. Otevřel ji a vytáhl středně dlouhou katanu, která svým leskem odrážela sluneční paprsky přicházející oknem. Podal ji i s pouzdrem Katy, která si ji hned vzala.
„Pokud máš jít tam ven sama, bude se ti hodit. Je to poslední vzpomínka na mého bratra, který zemřel už dávno. Vždycky jsem ji schovával, ale teď bych ji chtěl věnovat tobě. Naučím tě všechno, aby ses dokázala ubránit čemukoliv, co tě venku čeká. V současné době je to ta nemocnější zbraň, kterou ti mohu nabídnout, tak doufám, že nás neopustíš jako Daniel.“
Katy ji pevně sevřela v obou dlaních a rozhodla se… žít.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.