Část čtvrtá – Ohněm a chytrostí

Čtvrtá část sedmého díla právě začíná

Helena sáhla po kapesníku a otřela si oči. Nevšimla si, že za ní stojí Larcos a pozoruje ji. Jen truchlila. Hobit sice splnil svůj úkol a zachránil svůj rod, ale také zemřel. Bylo to tak nespravedlivé! Překonal svůj největší strach. Doslova cítila, jak s ním lomcovala zimnice. Věděla o každé kapce potu, která mu stekla po zádech, když „procházel“ tunelem… Nemohla nic dělat… A to ji tížilo… Nadechla se a zmáčkla tlačítko na stole.

-*-

Dolnar naposledy pohladil chladnou ruku hobita, kterého nestihl ani pořádně poznat. Chersta raději zkoumala jeskyni a snažila se najít východ. Mealvin seděl u malého těla a měl zavřené oči. Země se zachvěla. Dolnar vyskočil na nohy a vytáhl meč, protože nevěděl, jestli se neblíží nějaké nebezpečí, kterému by musel čelit. Otřesy byly silnější a silnější až se skoro nedokázal udržet na nohou. V podlaze se začínala tvořit puklina. Chersta se vznesla do vzduchu a chopila se i Mealvina. Zvedla ho, ačkoliv se snažil vymanit z jejího sevření. Na Dolnara už nedosáhla. Propadl po zádech do pukliny, která zatím dosáhla obrovských rozměrů.

„Ne!“ zakřičel Mealvin a začal s Cherstou urputněji bojovat.

„Neblázni, elfe. Spadneme oba!“ zavrčela Chersta a snažila se ho znehybnit. Moc se jí to ale nedařilo, takže se střemhlav vrhla do pukliny za tělem člověka. Nevěřila, že by ho dokázala chytit, ale také nevěřila tomu, že by ho našli dole mrtvého. Tohle všechno bylo součástí obrovského soukolí, které je možná nemělo semlít na prach. Letěla rychle, ale bezpečně. Nakonec s Mealvinem přistála na zemi a pustila ho.

„Ještě jednou, špičaté ucho, a zaškrtím tě,“ zařvala na něj a rozhlížela se po malé místnůstce, kde nikdo kromě nich nebyl.

„Kam se poděl Dolnar?“ zeptal se Mealvin a ignoroval její prohlášení. Rozhlédl se po místnosti, ale byla tak malá, že by se v ní nikdo neschoval. Jen na jednom konci byl tunel. Napnul všechny své smysly k tomu temnému místu. Tunel byl poměrně velký a vedl kamsi za roh. A za rohem byly slyšet zvuky boje.

„Myslíš, že je tam?“ zeptala se Chersta a poslouchala. Opravdu se zdálo, že je Dolnar někde tam. Mealvin přikývl a pomalu se vydal do temného otvoru. Chersta šla za ním.

Zvuky boje zesílily a oni přidali do kroku. Na konci tunelu čekalo světlo, které je lákalo a zároveň odpuzovalo. Blížili se k němu pomalými kroky a poslouchali přibližující se zvuky. Řinčení oceli o cosi, co nedokázali identifikovat, se prolínalo s funěním a občasným zasténáním. Pak se ozval výkřik a tenhle hlas poznali.

Vrazili do jeskyně a strnuli hrůzou. Dolnar byl naživu. Zatím. Crčela z něj krev, oháněl se mečem, ale stál proti něčemu, co ani jeden z nich nikdy neviděl. Uprostřed místnosti, hrozivě vyhlížející, stál obrovský ohnivý gnóm a oháněl se pažemi proti slabě vypadajícímu člověku, jehož meč sotva držel pohromadě. Bránil se ale statečně… Chersta zatáhla Mealvina zpátky.

„Co když to není jeho úkol?“ zeptala se Chersta. Mealvin se na ni tázavě podíval.

„Viděl’s přece, že tomu gnómovi jeho meč vůbec neublížil! Co když je to můj úkol?“ zeptala se Chersta ještě jednou, podrobněji.

„To si nemyslím,“ řekl Mealvin. Chersta se na něj tázavě zadívala, takže si povzdechl a vysvětlil: „Každá zkouška, která kdy proběhla, měla stejný průběh. Víly šly vždy až poslední. Nevím, jestli si toho někdo někdy všiml, ale já studoval zápisky svých předchůdců a staré kroniky tisíce let zpátky. Tohle je jeho úkol, je na řadě.“

„Ale on prohrává!“ poukázala Chersta na zřejmou věc.

„Měli bychom mu pomoct,“ přikývl elf a vydal se zpět do jeskyně. Cestou vytáhl dýky, které sebral Ledovi, když hobit zemřel. Chersta nechala drápy na svých rukou vyrůst a vrhla se za ním.

Dolnar ležel na zemi a z posledních sil se bránil útokům gnóma. Meč byl osekán, jako by se s ním snažil přetnout skalní stěnu. Šaty na několika místech doutnaly a ve vzduchu byla cítit krev.

Mealvin zaútočil na gnóma zezadu, Chersta naopak vzala na zteč jeho čelo. Jejich rány mu ale vůbec neublížily. Oba bojovali, jak nejlépe uměli, ale i když gnóma zasáhli, nedělo se nic. Dolnar se postavil na nohy a pomáhal jim, co mu síly stačily, ale nebylo to nic platné… Nakonec si museli přiznat, že je jejich snaha marná a prchnout, pokud si chtěli zachránit holé životy. Gnóm zůstal v jeskyni. Ani se je nepokusil následovat. Chersta podpírala Dolnara a klopýtala s ním do vedlejší jeskyně. Mealvin je zatím kryl, ale gnóm se ani nepohnul. Vypadalo to, jako by zmrzl na místě. Jen jeho pohled je provázel.

Dolnar se složil hned za ústím tunelu. Mealvin k němu poklekl, prohlédl zranění a vyvolal svou magii, aby je ošetřil. Příliš se mu nedařilo, byl rozrušený, námaha z boje taky vykonala své. Dolnar těžce oddechoval přes zatnuté zuby. Chersta se držela dál a chvílemi mizela do tunelu, aby zkontrolovala gnóma. Trvalo dlouho, než se všichni tři zmátožili natolik, aby mohli pokračovat.

„Myslím, že je nezranitelný,“ pronesl Dolnar tichým unaveným hlasem.

„Nemůže být nezranitelný! Kdyby byl nezranitelný, byl by úkol nesplnitelný, a to nejde,“ odporoval mu Mealvin a pomohl mu do sedu. Chersta nakoukla do jeskyně.

„Ani se nehne. Za celou dobu, co ho kontroluju, se ani nepohnul,“ řekla oběma a začala nervózně přecházet po jeskyni.

„Co když mu v tamté jeskyni nemůžeme ublížit?“ zeptal se Mealvin tiše. Chersta na něj obrátila pohled a zúžila oči. Dolnar jen zavřel oči a pokusil se odpočívat.

„Pokud mu tam nemůžeme ublížit, natož ho zabít, musí být nějaká možnost, jak ho odtamtud dostat ven. Vypadá to, jako by věděl, že tam se mu nemůže nic stát. Musíme ho vylákat,“ řekla Chersta.

„Dolnar by si měl odpočinout,“ podotkl Mealvin. Chersta přikývla.

„My dva se ho pokusíme vylákat sem a Dolnar ho tu zabije. Gnómové jsou nejzranitelnější na hlavě mezi očima… Budeme ho muset nějakým způsobem spoutat, aby ho mohl Dolnar jen bodnout,“ přemýšlela nahlas víla. Mealvin nechápal, kde se to v ní vzalo. Celou dobu byla odtažitá, ale najednou, jako by se změnila. Zamyslel se. Chersta stále chodila okolo.

„Myslím, že bychom měli spojit síly a vytvořit tu silové pole, které by gnóma udrželo na místě. Dolnar by pak opravdu jen bodl. Jenže já se vyčerpal jeho uzdravováním,“ řekl to, nač myslel.

„Máš samozřejmě pravdu. Když nemáš dostatek sil, neudržíš silové pole z větší vzdálenosti než je pár metrů. Zůstaneš tu s Dolnarem, já toho gnóma vylákám sem. Hned jak odejdu, začni pracovat na zabezpečení vchodu, musíme ho zneškodnit dřív, než postoupí do místnosti… Udělej to tak, abych mohla projít, ano? Nechci se nechat seškvařit,“ řekla Chersta a vydala se do spojovacího tunelu. Mealvin pomohl Dolnarovi na nohy. Člověk stále krvácel, protože rány se nezhojily úplně. Elf mu do ruky vtiskl meč.

„Musíš trefit na první pokus, Dolnare. Přesně mezi oči. Probodnout hlavu jedním čistým zásahem, jinak jsme ztraceni,“ zašeptal a znovu vyvolal svou magii.

Chersta se v tunelu změnila do své menší podoby a vlétla do jeskyně. Gnóm se po ní ohnal, ale byla rychlejší. Obtěžovala ho, nalétávala mu na hlavu a pomaličku, aniž by si toho všiml, ho vyváděla ven. Měla obavy, aby se v tunelu prostě neotočil a nevrátil se, takže se snažila být ještě nepříjemnější než dosud. Gnóm, rozzuřený k nepříčetnosti, postupoval za ní. Ve chvíli, kdy ucítila, že prošla silovým polem ve vchodu do jeskyně, už měla vyhráno. Gnóm po ní hrábnul, ale nedosáhl a zavrávoral. Když vyrovnal svůj krok, vpadl přímo do pasti.

Dolnar pozoroval Mealvina, který kouzlil, když se v tunelu objevilo světlo. Sevřel pevněji svůj meč a připravil se ke skoku. Světlo jasnělo a jasnělo, Chersta vlétla do jeskyně, gnóm se ji pokusil chytit a najednou strnul na místě.

„Bodni!“ křikl Mealvin a jeho tělo se třáslo námahou. Dolnar se rozeběhl, nedbaje bolesti, vyskočil a bodl gnóma přímo mezi oči. Meč hrozivě zasyčel a rozpadl se mu v ruce. Gnómovo tělo vybuchlo ve spršce jisker a popela a elf, člověk a víla, na chvíli oslepeni, padli vyčerpáním.