Těžký den – část pátá

Těžký den – část pátá

Poslední část povídky je právě tady!


„Tak co? Jak jsi dopadl měli jsme o tebe s Osikou strach.“

„No, já byl pryč.“ hlesne zmatený David.

„To jsme taky viděli. Dotkl ses té koule a zmizel si. Co dál?“

„Já byl s ní. Ptala se mě na něco divného… Už nevím na co, ale říkala, že Felčar je v pořádku a úkol splnil.“

„Splnil? Vždyť zmizel.“ Svraštěla obočí Estel v údivu. Zamrkala na Osiku čekajíc vysvětlení. Ta pokývala hlavou.

„Někdy správné řešení není zřejmé, ale projeví se při něm povaha.“ David otřepal nějak tomu nerozuměl. Zahleděl se totiž na elfku a začátek vílina projevu přeslechl. Estel ucítila ten pohled. Stáli tam tři metry od sebe upřeně si hleděli do očí.

Nedívej se na mě tak! Jestli si myslíš, že já budu první, kdo uhne… připomínáš mi ztracené štěně. Jak jsi ve své hlouposti roztomilý. Lidé jsou možná hloupý, ale určitě mají nějaký potenciál. Jen kdyby neměli tak duté palice. Ach… Nevypadá hezky, ale ty jeho oči… takové hluboké, nesmělé. Možná váhá… Jistě. Musela to být pro něho velká změna, když se mu během pár hodin změnil svět. Z nauky vědy a faktu zpět k přírodě a jejím tvrdým zákonům. Možná… kdyby někdy… Ne! Nemysli na to!

David pozoroval se zájmem elfku a náhlé změny v jejím obličeji. Zamyšlený výraz střídající uvolněný, ba až takzvaný mimozní vystřídala grimasa zmatku následovaná zlostným šklebem. Ten poslední pohled už nevydržel. Odvrátil tvář ve strachu ze starší rasy. Jen mu nešlo o hlavy proč zrovna ta nafoukaná elfka měla starost o něho? Takové bezvýznamného tvorečka na pupku zeměkoule?

„Tak co dál? Jediný kdo zbyl bez úkolu jsi ty Osiko.“ Vychrlila ze sebe Estel, aby zamaskovala svůj rozpor mysli.

„Myslím, že vím co mám udělat.“

„Jak to víš?“ hlesnou dvojhlasně David s Estel.

„Prostě to cítím. Mým úkolem je cesta zpět na světlo.“usmála se Osika. Co může být pro strom jednoduššího než najít cestu ke slunci. Popošla ke stěně a zlehka ji objala. Tvář přitiskla na chladný kámen broukajíc líbivou melodii o světlu, teplu a touze spatřit slunce. Přejela prsty po skále hledajíc nejvhodnější místo. Pocit tepla s síla slunce sálala nejvíce z malé průrvy v úrovni hobitích očí. Klekla si k tomu místu blíže a ruce jemně položila na štěrbinu. Z prstů ji vyrostli kořínky. Zprvu tenké a zranitelné, ale za chvíli už to byly pořádné kořeny, které prostupovali skálou jako nůž máslem.

„No, teda to jsem ještě neviděl.“

„Človíčku ty jsi ještě neviděl věcí. To vše tě ještě čeká jestli ti tahle zkušenosti trochu otevře oči.“

„Jak to myslíš Estel?“

„Jak to říkám. Změnil ses od té doby co jsem tě poznala. Vždycky jsem si myslela, že lidi jsou ztracený národ ničitelů přírody, ale ty jsi příklad toho, že to s nimi možná nebude tak zlé.“

David přemýšlel. Na člověka to byla namáhavá činnost. Vzpomínal na ty šílence z Greenpeace a zachraňování pralesů. Možná to mělo nějaký smysl, ale má to cenu ještě něco zachraňovat? Matka příroda měla asi pravdu ty pet lahve nebyl dobrý nápad…

„Kde vlastně je země elfů? Kde žijí víly?“

„Nemáme stálé místo jsme všude a zároveň nikde. Potkáváš nás a nevíš o tom.“

„Kdybych potkal někoho jako jsi ty tak bych si to pamatoval. Na tebe nikdy nezapomenu.“ pitomě se na ní usmál.

„To si jenom myslíš.“

„I když počkej jsi mi nějaká povědomá…. Kde jsem tě viděl….“

„I ty hloupý tvorečku to musíš znát na všechno odpověď? Nech to prostě plynout. Zapomeň na čas to je moje rada pro tebe. Ještě máš naději, když nezahodíš tuhle druhou šanci.“

„Šanci? Myslel jsem, že už se nevrátím… Chtěl jsem zůstat s tebou, vidět elfy a ne se vracet do toho bláznivého světa lidí. Copak je to život? Chodit do práce z práce a jen jíst a spát…“ prosebně se na ni díval. Sice to byla nafoukaná elfka, ale čím déle ji znal tím víc zjišťoval, že je to jen obraná póza. Třeba teď si s ní povídal a bylo mu to příjemné. Nechtěl se s ní loučit. Jen ho ještě neopustil ten pocit, že ji odněkud zná.

„Jaký sis život udělal takový žiješ. Jen na tobě jestli ho změníš.“

Osika mezitím zapracovala kořínky, nebo spíše kořeny. Rostlinná síla prorostla skálou. Tento úkaz není tak vzácný jak by se mohl na první pohled zdát. Často i malé rostlinky jako pampelišky překonají nejen skálu, ale i člověčí asfaltovou. proto pro někoho jako Osika to bylo jako by udělala prstem díru do rohlíku. Rozdrolila ji a vytvořila malou štěrbinu, kterou pronikalo oslnivé světlo.

„Prosím vystupovat.“ zahlaholila radostně Osika.

„Ty první. Sličná vílo.“ Obě se na sebe usmáli. Elfka sledovala jak mizí v sluneční záři. Už, už chtěla vykročit, když v tom ji chytl David za kabát.

„Neodcházej!“ vykřikl prosebně.

„Nechci tě ztratit. Mám strach, že už tě neuvidím.“

„Nemusíš mě vidět, stačí, když budeš v srdci nosit vzpomínku na mě.“ Jak dořekla vkročila rázně do světla. Zmizela. David zůstal sám. Najednou už nechtěl na světlo. Přišlo mu jednodušší zůstat v jeskyni.

O nic se nestarat. Jen tak tu v klidu přežívat… Ale byl by to život? Možná lidský svět není zrovna ideální místo pro život, ale musíme nějak naložit s darem života jenž nám byl dán.

Zhluboka se nadechl a rázný krokem vystoupil z jeskyně.

***

„No vida pacient se nám tu probouzí.“

David to nechápal stál předním nějaký přitloustlý chlap a svítil mu malou baterkou o očí.

„Kde je Estel a Osika…“ zamumlal.

„Nebojte budete v pořádku. Jste z nejhoršího venku. Tedy pane vy jste nám dal.“

Pomalu si už zvykal na světlo v místnosti. Ležel na bílé posteli s bílým povlečením. Zdi okolní místnosti byly odpudivě zelené. Před ním stál malý mužík bodré tváře v bílém plášti.

„Felčare?“

„Ale pane. Zanechte těch archaismů. Je to od vás milé, ale stačí, když mi budete říkat doktor. No, venku čeká vaše paní před chvílí si odešla odskočit. Bude mít radost až vás uvidí.“

Chlapík odešel a nechal ho tam samotného s jeho myšlenkami. Nešlo mu na rozum, že vypadal přesně jako Felčar… Ale proč ho nepoznával? Oči u zabloudily k oknu. Před ním však rostla osika. Osika? Rostoucí u nemocnice? To už bylo opravdu divné. Tak to byl jeho slavný návrat do říše lidí s obvazem kolem hlavy a bolestmi, které značně intensivně cítil, když pohnul hlavou.

„Ach konečně jsi vzhůru.“

„Estel?“ vydechl a nemohl věřit vlastním očím.

„Ty jsi tady?“

„Miláčku. Co ti to udělali! Máš to nějaké popletené jsem Ester. Ach… Měla jsem být s tebou… Kdybychom se nepohádali tak by tě ten náklaďák nepřejel. Je mi to tak líto… Kvůli takové blbosti…“

„Zapomeň na to je jen teď a tady.“ unaveně se na ni usmál a chytl ji za ruku.

Tak přeci kouzelní tvorové existují. Jen je přehlížíme… Ach Estel nikdy na tebe nezapomenu…

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *