Těžká hodina – část čtvrtá

Těžká hodina – část čtvrtá

Čtvrtá část povídky je tady.


Elfka šokovaná náhlou ztrátou člena výpravy zírala do tmavého otvoru. Nemohla uvěřit, že by hobit zmizel. Zrovna on? Takový milý, moudrý zástupce veselého národa. Už od začátku si říkala, že právě on má právo na život. Kdo jiný? Jeho rod by snad mohl změnit zemi sice se zrovna nevyznačoval rozhodností spíše dbal na tradice a do ničeho se nemíchal, ale přesto bude svět o tolik chudší bez nich. Bez něho. Co, když se tohle stane za další léta elfům? Čeká je stejný osud? Vcucne je díra a bude konec? Ze snění ji vytrhla Osika. Položila ji lehce ruku na rameno. Stála tam vzpřímeně a majestátně dotýkaje se spravedlivě elfky i člověka. Oba náhle ucítili nitky jemných kořínků vystupujících z víliny dlaně. To nové, silné spojení způsobilo, že místností přestala být tichá a temná. Nyní to vypadalo spíše jako by celý prostor zářil svým vlastním světlem. Jemný zpěv připomínající šumění listů v letním odpoledni naplňoval celý prostor od podlahy až ke stropu. Truchlivá vílí píseň měla veliké účinky. Davidovi pohaslé oči zalité slzami smutku pro hobita náhle začali nabírat dřívější radostný výraz. Jeho myšlenky už nebyli temné, ba naopak zalilo je světlo naděje. Estel také pocítila tu úžasnou sílu jakou mají jen stromy. Vše se zdálo náhle snazší. Cíl už nebyl tak vzdálený. Ještě zbývají dva úkol a pak už bude klid. Pomalu otevřela oči. Teplý jas zmizel. Osika jí jemně pohladila po rameni. Věděla co to znamená. Je čas jít dál.

Najít další dveře nebyl problém. Jen co otevřeli oči hleděli tváří v tvář velké tmavé puklině.

„Tak kdo je na řadě já, nebo ty? “ hlesl David dívaje se na Osiku. Tajně doufal, že on to nebude.

„Jsi na řadě.“ Pokynula mu víla s lehkým úsměvem na tváři. Přestože nedávala najevo svoje emoce v duchu se bavila tou člověčí povahou. Z Davida úplně čišela nervozita. Přitom neměl co ztratit. To ona už dávno věděla je přece zástupce nejstaršího rodu.

Člověk opatrně prošel jako první puklinou. Jako kočka pomalu našlapoval v sametové temnotě krok za krokem. Křup, křup následovalo jeho kroky. Za ním v těsné sledu pokračovala Estel a Osika. Šel a šel. Nic se nedělo. Žádné padající kameny, nebo náhle objevivší díry. Prostě jen tma. Už to napětí nemohl vydržet. Bublal v něm oheň.

„Tak kde jsi? Jaký je můj úkol? Nebo také spadnu do díry jako Felčar? Tak se ukaž!“ křičel pomateně do tmy. Elfka se zachvěla a snažila se ho zastavit hlasitým Pššt! Jen Osika byla opět klidná, ale tahle situace ji také nevoněla. Překvapivě se opět nic nestalo. Ani po tom co David proklel přírodu do sedmého kolene. To už jsou prostě lidi. Jenže Matka příroda to viděla jinak. Sledovala tu groteskní scénku jako z filmu od Chaplina div, že si k tomu nevzala nějaké křupky. Chtěla človíčka pořádně podusit. Také byla zvědavá jaké další nadávky jí ještě vymyslí. Nakonec dospěla k názoru, že lidé jsou na nadávky velmi kreativní.

„Kdo chce kam. Pomozme mu tam…“ pomyslela si.

Někde v dáli zablikalo modré světlo.

„Safra. Měl bych za tím jít co?“

„No to bys měl, když sis to takhle vykřičel.“ Odpověděla namíchnutá elfka. Jeho myšlenkové pochody jí nepřestávaly překvapovat. Strčila do nerozhodného člověka, aby se pohnul. Přece tu nestráví věčnost. A David šel. Krok sun krok ke světlu. Šel sám. Světlo bylo daleko. Měl obavy aby ho neminul. Vždy jen bliklo a zase zmizelo. Konečně se osmělil a natáhl krok. Zjistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí a ke konci skoro běžel. Ručičkami klátil ze strany na stranu a už byl u světla. Temně modrá pulsující koule vypadala velice zvláštně. Tak nějak nevěděl k čemu ji přirovnat. Chodil okolo ní a přemýšlel.

Co teď? Toť otázka. Když na to sáhnu tak mě to může zabít, probít, nebo tam bude zadání úkolu. Hm… Zkusím tam něco hodit.

Sebral na zemi pár malých kamínku. Potěžkal je v ruce.

„Ale co. Seber odvahu.“ Zahuhlal si pod nos, zahodil kamínka a strčil do koule celou ruku.

„Ee?“ hekne z toho překvapení. Stojí ve velké rudé síni, kde teče láva. Před ní stojí seschlá Babice opřená o hůl.

„Takhle jsem si o nepředstavoval…“

„Tak si představ něco jiného hlupáčku.“ Skřehotá stařena. Nestačí ani doříct a je z ní sličná dvacítka v rajcovním oblečku s bičíkem. Vlnité černé vlasy do půli zad. Na zemi leží koberec s dlouhými chlupy a místnost kulatého tvaru je vytapetovaná ožehavými obrázky.

„Až takhle? Tak má podle tebe vypadat Matka příroda?“ zachichotá se. David okamžitě zrudne. Plácne si facku a úpěnlivě myslí na něco jiného.

„To už je lepší. Čiší z toho aspoň úcta.“ Promluví na něho postarší, elegantní žena v zeleném hávu. Má protáhlý moudrý obličej a zelené, pronikavé oči. Stříbřitě šedé vlasy jí splývají až k zemi porostlé mechem a zářivě zelenou travou. Procházejí se spolu jako by v prázdnotě, jen tak tráva připomíná něco hmotného a reálného.

„Jaký je tedy úkol?“ osmělí se človíček, když si srovná myšlenky a představy o Matce přírodě.

„Úkol? Ty to, ale bereš vážně…“

„Jak to myslíte? Každý tu dostane úkol, ne? Když ho splní tak má zase na 4000 let pokoj a jestli ne tak vymře jeho rasa.“

„Hele brzdi chytrolíne. Já tu jsem největší kápo takže se hraje podle mích pravidel.“ zamávala vztyčeným ukazováčkem

„Za prvé: Tahle sešlost se nekoná za 4000 let… Kdyby si zapnul mozek tak by ti došlo, že je to blbost. To číslo je jen orientační. Prakticky to nic neznamená. Poslední kolo bylo někdy před 550 lety. Aspoň sám vidíš jak se to zvrhne za tu dobu. Tenkrát to bylo jen přátelské zápolení a teď je to boj o přežití? To jsou mi novinky.“

„Počkat? Tak jak to tedy je? Co tu vlastně dělám?“

„Toť otázka… No chtěla jsem se podívat jak se vám vede. Jestli jste někam pokročili. Nemám čas vás hlídat. Musím zařizovat roční období a hlídat zvířata. Spoléhám, že vy si poradíte sami. U elfů a hobitů to tak bylo víly mi víceméně pomáhají, ale lidi mě teda zklamali. Jo, ty asfaltový silnice a pet lahve bych vám možná odpustila, ale dvě světové války během jednoho století? To už jste vážně přehnali…“

„Takže jste mě vytáhla z mého života abyste mě tady zkoumala, nebo co? Jsem snad pokusný králík? Co se vlastně stalo s hobitem a trpaslíky?“

„Klid a nohy v teple človíčku. Hobit se vrátil domů. Byla jsem ráda, že soucítí s živými tvory přece bych po ně nemohla chtít aby někoho zabíjel? Trpaslíci jsou naštěstí pryč a ten zbytek pomalu vymírá.“

„Jak tohle můžete říct? Odsoudit někoho k záhubě a ještě se z toho radovat?“ Docela ho ta bezcitnost rozdráždila a to mu ta paní začínala být sympatická.

„Posloucháš mě? Říkám ti, že tu nejde o přežití, ale o to abych se podívala jak si povedete, když před vás postavím nějakou zkoušku. A „trpaslíci“ jak si je představuješ ty vůbec neexistovali. Byli to děti zmrzačené těžbou uhlí a stříbra. Záměrně málo krmené aby moc nevyrostly k tomu se přidal nedostatek vitamínu D z života bez slunce. Na hlavě nosili roztržený hrubý pytel a z toho vznikla ta směšná čepička se kterou je lidé kreslí. Snažím se, aby těchto „trpaslíků“ ubývalo, ale pořád ještě existují a těží třeba sůl. Pracovat v dole začínají jako šestiletí a dožívají se tak okolo 15 let.“ rozhořčeně domluví pak se zhluboka nedechne. Nasadí opět usměv a pokračuje v rozhovoru.

„No, jen jsem se tě chtěla zeptat na jednu prostou otázku: Co si myslíš, že je na světě nejdůležitější?“

David přemýšlí. Napadá ho první práce, ale to by znělo asi blbě. Třeba zdraví?

„Zdraví?“ příroda se podrbe za uchem

„Hm… Zdraví? Zajímavé… Máš i ty na mě nějakou poslední otázku než to tu rozpustíme? To víš musím se zase postarat o globální oteplování nějak se osmělilo a dělá si co chce.“

„Kde bydlí elfové, hobiti a víly? Jak to, že jsem je ještě nikde ve svém světě nepotkal?“

Matka příroda protočí své zelené oči a zakroutí hlavou

„Žijí přeci v každém z nás.“

David nechápavě otevře pusu k další otázce, ale zase ji zavře, když si uvědomí, že je opět v tmavé jeskyni a koule nikde.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *