Vzpomínka na mě – II.
Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Jimmymu. Jeho Audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protože jsem o dost menší než ona, vešla jsem se dozadu pohodlně. Amanda ožila, jen co jsme vyjeli na silnici. Většinou jenom přikyvovala a mdle se usmívala. Teď s sebou pořád mlela. Možná za to mohl ten kousek dortu, který pojídala. „Díky za pozvání na večírek,“ zamumlala před dalším kousnutím. „Celý den jsem zavřená doma s malováním.“ „Jsem ráda, že jdeš,“ zareagovala jsem. „Ty jsi umělkyně?“ zeptal se Jimmy. „Co maluješ?“ „Koupelnu,“ vykoktala. „Skutečně?“ Kdyby mu byla Amanda řekla, že myla toalety, byl by stejně ohromený. On sám ve svém dosavadním životě neudělal na zdi...
Vzpomínka na mě – I.
Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své „přítelkyně“ probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala. Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli. Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda? Spousta lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama o sobě tak neuvažuji. Víte, není to tak dávno, co jsem byla naživu. Bylo mi pouhých sedmnáct let. Jak by každý řekl, měla jsem před sebou celý život. Já teď řeknu, že mám před sebou celou věčnost. Ironie. Ovšem nejsem si jistá, co všechno to znamená. Mám však dlouhou dobu na přemýšlení. Stejně jsem zvědavá, jak...
Kotel
A znovu nešel kotel… Dušan si už stýskal. Chodil kolem nového přístroje snad hodiny a kontrolka nedala pokoj. Svým pronikavým světlem ho bodala do očí, rozežírala mu sítnice a celkově ho ničila. Nebyl kutil v pravém slova smyslu, o fungování přístrojů slyšel jen teoreticky a tak uměl leccos rozebrat, ale jen máloco složit. A nyní si vzpomněla jeho žena, že chce nový kotel na plyn. Tragédie a neštěstí se snoubily v Dušanově životě. Kde ho sehnat, jak ho nainstalovat a z čeho ho zaplatit. Ale přání manželky je svaté, jak ví každý ženáč. Pokud totiž nezaberou úsměvy, nastupuje bojkot rodinného života. A tím se otevírá brána do pekla. Dušan tedy kotel sehnal a s pomocí specializované firmy jej pověsil na správné místo (určené manželkou samozřejmě). „Tady...
6. kapitola
Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas. Seděla jsem a pozorovala odcházející vzpomínky. Písmo, které mi bylo tak blízké, vzal oheň stejně rychle, jako mi osud vzal štěstí. Všechny ty dopisy, psané na poslední chvíli, když musel rychle odejít, ty vzkazy plné růžových slov, byly pryč. Seděla jsem na pohovce, opět bílá, jako upír. Pod očima stejné fialové kruhy, jako by se tento týden nic nestalo. Ale moje duše byla slepená. Objevily se praskliny, ale Kasovo lepidlo drželo pevně. Cítila jsem jeho objetí, i když tu nebyl. Možná o tom právě mluvil, než umřel. To, že mě nikdy neopustí. A proto moje přísaha platí, než umřu v čas, který mi byl vybrán. Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes,...
Noční můra
(názvy zvířat © Z.L.O.) „Hamat!“ vykřikl uražený curassanthosaurus a podíval se na mě pohledem, který naprosto jasně říkal, co to vlastně chce sežrat. Tak jsem začala v beznaději utíkat. Jakoby už tak to všechno nestálo za houby. Vyšla jsem si na procházku do lesa. Jen tak, potřebovala jsem si provětrat hlavu, zapřemýšlet nad nesmrtelností hlouposti a podobné věci. Pak jsem zakopla o drn a spadla do nějakého víru, portálu nebo kdovíco tam bylo. Jak už to tak bývá, dopadla jsem do bahna, navíc tak šťastně, že jsem měla hábit i sukni na vyhození. Když se daří, tak se daří. První, co jsem uviděla, když jsem se rozhlédla, bylo malé a roztomilé medvídě. Bylo také celé od bahna, ale narozdíl ode mě mu to očividně nevadilo a klidně se rochnilo. Tedy do...
Bůh nebo Ďábel?
Volám Boha či Ďábla, démona nebo anděla? Kde jste, když vás potřebuji, kde jste, když sebe lituji? Život nebo smrt? Do duše hluboký vrt. Už nemám sílu žít, už nemám sílu být. Kde je smrt, proč tě nevidím? Kde je anděl? Už v něj nevěřím. Proč mám nadále snášet hry osudu, proč mě nenecháš umřít v klidu? Proč už nemůžu přejít ten známý most, a přenést se přes minulost? Redakční úpravy provedla Janel Weil.
5. kapitola
V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
