Letmý polibek I.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Znali se od malička. Byli přáteli z dětských let. A teď se s ní přišel rozloučit. „Marleně už jsi to řekl?“ zeptala se. Vždycky do něj byla tak trochu zamilovaná. „Předevčírem,“ odpověděl klidným, bezstarostným tónem. „Bude mi chybět.“ Nikdy se neodvážila mu to říct. Když se zamiloval do jiné, zlomilo jí to srdce. Ale přáteli zůstali i nadále. Ležel na zemi, hlavu v jejím klíně. Najednou se posadil. „A ty taky,“ řekl a lehce ji líbnul na tvář. Odtáhl se a rty mu rozvlnil laskavý úsměv. V ten okamžik jí všechno došlo. Věděl to. Vždycky. Vždyť se znali od malička. Redakční úpravy provedla Janel...
Vzpomínka na mě – III.
Zapomněla jsem Jo říct, že s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu. Možná měla se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo. Jo se vsoukala na zadní sedadlo ke mně a pamětliva svého vztahu vůči mužům a Jimmymu jadrně pronesla: „Co jsi koupil Velké Jane k narozeninám, Nádivo?“ Jimmy se zamračil. Mračil se vlastně od té doby, co jsme nastoupili do auta. „Proč nemůžeš jednou oslovovat lidi jejich skutečným jménem?“ zeptal se. „V pořádku, Jimmy,“ zašklebila se Jo. „Co jsi koupil Jane k narozeninám?“ „Náušnice,“ zahuhlal. Sešlápl plynový pedál až k podlaze a auto se rozletělo ulicí. „Co?“ zeptala jsem se ohromeně....
Jiskra slunce – kapitola 4 – Erlis
Do Layhelardu dorazili pozdě v noci a šli rovnou spát. Druhý den oznámili Kholovi a Starci výsledky mise. Mluvil hlavně Erlis, Lavinie jen doplňovala a upřesňovala. Mluvila tiše a stála se sklopenou hlavou. Když si dva přední válečníci země vyslechli hlášení, zeptal se Khol: „Lavinie, jak jsi na tom se zbraněmi?“ „Umím trochu střílet, ale jinak nic.“ „Běž na cvičiště, za chvíli přijdu.“ Cestou se ještě zastavila u sebe v pokoji a vzala si Velvrikův luk, který po jeho smrti dostala od Degrika. Našla si volný terč, natáhla tětivu, oblékla si chrániče a napnula luk. Byl silnější než ten, na kterém se před čtyřmi lety učila, ale od té doby s ním cvičila mnohokrát a věděla, co má čekat. Jenže už něco přes měsíc nestřílela a ruce...
Smrtka
Měli jste někdy tu čest vidět někoho, koho ani nikdy vidět nechcete?Dlouhý plášť, celá v temném, obchází lid smrtelný, dlouhému pohledu do očí neuniknem, i když trvá setinu vteřiny. V temném kápi pouze duše, jediná, co přežije vlastní smrt, jediná, co život vzít může, jen jediná je smrt. Černá – jak temnota z nebe nejhlubšího -, vše mění na bílou talíře porcelánového. Mění příjemné teplo v lítostný chlad, co ti, člověče, po smrti přát. Cestu dlouhou před sebou máš, třeba nás navštívíš snad někdy zas.
Nové příběhy na pokračování
Jak jste si mohli všimnout, v naší čítárně se začaly objevovat nové dva příběhy na pokračování. K nim se brzy připojí další dva. Aby byl ve vydávání pořádek, zavádíme nový systém. Více se dozvíte v článku Prvním novým dílem je romantický příběh Rána jsou vždy stejná, jehož autorkou je Eillen McFir Elat. O čem příběh pojednává si můžete přečíst v krátké anotaci. Romantický příběh jedné dívky, která zatím poznala v životě jen štěstí a myslela si, že i lásku. Ale čeká ji i bolest a bude jen na ní, jak s ní dokáže žít… Rána jsou vždy stejná budou vycházet každý čtvrtek v 7:00 Druhým dílem je příběh Elizabeth Lextrové, Vzpomínka na mě. O čem příběh bude? Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své „přítelkyně“ probudila ráno...
Otočte čas!
Seděl jsem na bílé železné židli, za bílým stolem, prostřeným růžovým ubrusem. Hleděl jsem do jejích očí, tak hlubokých a tak mokrých. „Co se děje?“ ptal jsem se. Však odpovědi se mi nedostalo po dlouhou dobu. Ty oči, dvě modré hluboké studánky, začaly naráz přetékat, když se lodička z prstů začala snažit onen proud nějak zastavit. Byla to strašná bolest, vidět ji takovou… Zdvihala oči k nebi a snažila se přestat a já tam jen tak seděl, vystrašený a nevěděl jsem co říct. Sama ani nejspíš nemohla mluvit, jak vzlykala a snažila se nadechnout. „Ann, miláčku,“ chytil jsem ji za ruku a podíval se na ni, „pověz mi to, prosím,“ šeptl jsem. Ann byla moje vysněná pohádka. Všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo s ní. Byl to...
Jak na narkomana – I.
Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní. Otevřely se dveře a bílý pán s malým úzkým knírkem naznačil mámě, že ho má následovat, ale když jsem chtěla jít za ní, zastavil mě ostrým gestem a oba se ke mně otočili zády. Dveře ještě nestačily ani prásknout, když jsem na ně prvně přilepila ucho. Taky aby ne, vždyť mám právo to vědět. Hlasy byly jiné, než jaké jsem předpokládala, že budou. Moje vyšetření bylo sice divné, přesto jsem očekávala obvyklé plačtivé a smutné hlasy, ale...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
