Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, a tak jsme nemuseli využít jiné možnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících jedoucího do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýnky.
* Kancelář Sub Salix * · 2010 Spisovatelské klání
Každých tisíc let je vybrán jeden ze zástupců rasy, aby získal pro svoji rasu právo na přežití. Tato doba se již nachýlila a zástupci byli vysláni splnit svoji povinnost. Jsou si vědomi důležitosti poslání. Dodnes se vypráví, jak vymřel trpasličí rod, když jejich zástupce nedokázal splnit svůj úkol. Zůstali lidé, elfové, hobiti a lesní víly.
Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř.
Chvěla se a bojovala o každý krok. Věděla, že ještě nesmí využít vnitřní sílu, musí ji šetřit. Bojující ji nechávali bez povšimnutí. Byla to přece jen poslední agónie dobíjené zvěře, tak proč se starat o jednu blechu navíc?
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí.
Probouzím se za zvuku budíku. Okamžitě se mi honí hlavou myšlenky, co bude dál. Je to tady. Den kvůli kterého jsem nebyla schopná usnout. Avšak nyní bych raději spala než se smířila se skutečností že svou postel uvidím až za čtyři roky. A možná ani to ne. Vím, že máma už netrpělivě čeká dole a má připravenou snídani.