Starší příspěvky

Nyní stáli Mike s Petem přesně uprostřed místnosti a únosci je obklopovali ze všech stran. Náhle na ně jeden z nich čímsi zamířil a ještě než se stačili leknout, co to asi je, obklopilo je znovu silové pole. Pokud kdy mohli utéci, nyní již určitě ne. Tak tam jen stáli, nechávali se okukovat ze všech stran a poslouchali jejich tichý jakoby pískot, který byl nejspíše jejich řečí. Přestali již doufat, že by se s nimi mohli dorozumět. Jaké proto bylo jejich překvapení, když po chvíli jeden z nich řekl jejich mateřskou angličtinou, aby ho následovali. Zprvu je napadlo, že se jim to jen zdálo, ale když to zopakoval, došlo jim, že opravdu anglicky mluví. Tak přeci jenom mají naději dozvědět se, co s nimi zamýšlejí!

Prošla jsem branou, tisíci světy...

Stojím na břehu černé řeky...

Seděl na kůře stromu. Nehybně, jako by vyčkával, pospával a zároveň se nemohl dočkat, až poletí.

Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova.

Půvabná mladá žena seděla v houpacím křesle a šila dětské šatičky. Její kulaté bříško její činnost zdůvodňovalo.

„Hodláš ho poslouchat?“
„Vypadám snad jako poslušný typ?“

Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni.
Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět.

„Jsem netvor,“ pomyslel si. „Proč jsi mi dal život? Abych trpěl? Netvor, zrůda.“ Udeřil do zrcadla a to se roztříštilo na milion třpytivých střípků. „Jaká nádhera. Kolik krásy je kolem mě...“

Nyní tedy Mike procitl. Ale to už se na vedlejší posteli začal probouzet i Pete, a Mika opět napadlo, že za to vše může on a jeho bláznivé nápady. Chvilku s pobavením pozoroval, jak se Pete probouzí, a s napětím čekal na jeho reakci, když procitne úplně a zjistí, kde je. Pak si ovšem uvědomil, že situace vůbec humorná není. Vždyť jsou někde, neví kde, neví proč, dokonce ani neví, kdo je unesl. Vybavoval si pouze tvář robota, ale nikoho jiného. Vědomí, že jejich únosci jsou nějací divní, nic neznamenalo, když ani nevěděl, proč mu to tak připadá.