Starší příspěvky

Část 2: Temná planeta

Jednoho dne je naložili do kosmické lodi. Ve chvíli, kdy zrychlení lodi naznačovalo, že opravdu z této hrozné planety odlétají, si oba dva velmi oddechli. Jak se zaradovali, když viděli, že jejich únosci nechali okna zprůhledněná, a přestože v lodi bylo pořád ještě to příšerné zelenavé světlo, které Bytostem připomínalo domov, a jež pro ně bylo přirozené (Mike s Petem si na ně ovšem nikdy nezvykli), tak za okny již příšerná dvě zelenavá slunce nezáří, ale je tam krásně černo s občasnými tečkami hvězd.

Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj.

Vítr si venku pohrává si listy... je totiž pozdní listopad a já už se těším domů. Už už chci zavřít krám, když v tom ke mně přijde podivný návštěvník a já teď lituji, že jsem ho nebral vážně a neuposlechl jeho rad...

Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa.

Co chceš, zahrají...

„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce.

V posteli neumím usínat sama

Proč už mě nehladíš? Toužící dáma

Nyní stáli Mike s Petem přesně uprostřed místnosti a únosci je obklopovali ze všech stran. Náhle na ně jeden z nich čímsi zamířil a ještě než se stačili leknout, co to asi je, obklopilo je znovu silové pole. Pokud kdy mohli utéci, nyní již určitě ne. Tak tam jen stáli, nechávali se okukovat ze všech stran a poslouchali jejich tichý jakoby pískot, který byl nejspíše jejich řečí. Přestali již doufat, že by se s nimi mohli dorozumět. Jaké proto bylo jejich překvapení, když po chvíli jeden z nich řekl jejich mateřskou angličtinou, aby ho následovali. Zprvu je napadlo, že se jim to jen zdálo, ale když to zopakoval, došlo jim, že opravdu anglicky mluví. Tak přeci jenom mají naději dozvědět se, co s nimi zamýšlejí!

Prošla jsem branou, tisíci světy...

Stojím na břehu černé řeky...