Od té doby, co Netyka navštívil hostinec U Starýho mola, už slunce dvakrát přešlo celou oblohu z východu na západ a teď, třetího dne, vysílalo své paprsky do útulné kuchyňky, kde právě propukla hádka. Na jedné straně žena mávajíc výhružně válečkem a na druhé její muž, vysoký a hubený, tisknoucí se ke zdi.
Na nebi nade mnou se honily modré obláčky a vytvářely nádhernou atmosféru letního dne.
Část 2: Temná planeta
Jednoho dne je naložili do kosmické lodi. Ve chvíli, kdy zrychlení lodi naznačovalo, že opravdu z této hrozné planety odlétají, si oba dva velmi oddechli. Jak se zaradovali, když viděli, že jejich únosci nechali okna zprůhledněná, a přestože v lodi bylo pořád ještě to příšerné zelenavé světlo, které Bytostem připomínalo domov, a jež pro ně bylo přirozené (Mike s Petem si na ně ovšem nikdy nezvykli), tak za okny již příšerná dvě zelenavá slunce nezáří, ale je tam krásně černo s občasnými tečkami hvězd.
Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj.
Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa.
„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce.