Zelený smaragd
Cesta byla úmorná. Tričko se světluškami už měla úplně promočené a ani rytmické dunění Mlhavého zoufalství od Jednorožců jí moc nepomáhalo. Vlekla se, krok za krokem, do strmého kopce. Slunce pálilo. Slibovali jí, že v tom nebude sama, že půjdou společně. Ale nakonec se každý na něco vymluvil. Jack tvrdil, že hlásí déšť, Mark měl okresní kolo recitační soutěže a Auri se prostě nemohla nezúčastnit sousedského binga. Zrádci. Konečně jednou se odhodlala vystoupit ze své komfortní zóny. Poslechnout všechny ty moudré knihy, s jejich recepty na produktivitu a šťastný život. Změnit prostředí, vyrazit ven. Zkusit něco nového. Vytáhnout ten starý ošoupaný notýsek, do kterého kdysi psala. Najít inspiraci a klid. Tvořit. Zatím se jí tvořily jen propocené skvrny v podpaží,...
Návrat do vesmíru
Ráno mě probudila vůně lívanců. „Ty jsou pro tebe!“ křičela nadšeně Tery, „dneska je totiž speciální den!“ usmívala se od ucha k uchu i v tak nekřesťanský čas. „Je?“ přemýšlela jsem. Poslední dobou toho bylo tolik, že jsem zapomněla i na své narozeniny. Tery se zasmála a vytáhla zpoza zad helmu. Vytřeštila jsem na ni oči. „My jedeme na cyklovýlet?“ zděsila jsem se. „Olivie, prosimtě, pojď sem, já už na ní nemám nervy, ona je snad nemocná!“ reagovala Tery a nacpala si jeden lívanec do úst. Přiběhla Olivia ve velmi vtipném upnutém oblečku, málem jsem vyprskla lívanec z pusy. „Co to má bejt?“ leskla se od hlavě až k patě. „Apríl je za půl roku,“ řezala jsem se smíchy. „Dneska...
Nováček
Můj dopis už dorazil, avšak na nic mě nepřipravil. Jsem nováček, začínám, nervozitu a strach mám. Kolej svou již mám, kamarády získávám. Všichni přijaly mě mile, čekají mě krásné chvíle Brzy začne učení, těším se na vědění. Snaha splnit všechno vzorně, netvářit se moc úporně. A tak ráda jsem tu na škole, usmívám se vesele. Snad vše bude takové, každý najde si to své.
Odešla
* Můj hlas slyšel on nebral na něj ohled. V mé hlavě je démon, žalostný to pohled. Pocity mám nemilé, snad žal s splín. Nešťastné to chvíle jako rozbitý mlýn. Vstříc lepšímu dni jdu spánkem svým. Zavřu oči a sním s polštářem mým. Proč na světě se dějí nehezké věci? copak krásných se přejí nikdy přeci. Zavřel oči a usnul, již nebude bdít. A ona srdce má půl, může alespoň snít. O společných chvílích, co spolu mývali. O nich, milencích jakými bývali. Proto dokud můžeš, žij život den co den. Pak už nic nezmůžeš, zbyde ti jen ten sen. Vzpomínky jsou mlhavé, čas si běží rychle. Dotyky jen zlatavé, vzpomínková bichle. Fotky měj, zda můžeš. Hlava zapomíná. Koukat na ně budeš se slzami...
Odchod duše
* Srdce mi už přestává bít, a já přestávám snít. V očích už jen smrt. nechce se pohnout ani prst. Do náruče smrt jdu, a na onen svět lezu. Zpět se ohlédnu, a své tělo zahlédnu. Bez duše na zemi ležím, komu na mě záleží? Ke svému tělu lezu. „Konečně mrtvá,“ hlesnu. V zádech mě silně bodne, a chvíli čekám, co se stane. Křídla mi stoupají ze zad, hned potřebuji jednu z dalších rad. Na onen svět odcházím, za sebou svět, z kterého pocházím. Bílá záře se ke mně vine a celá se mnou...
Na dovolené
„Miláčku, vstávej, už je skoro čas na oběd.“ Hrouda vedle mě jen něco nesrozumitelného zabručí. Ztlumím televizi a posadím se na posteli. „Ale no tak, za chvíli nejspíš dostanu hlad,“ šťouchnu do peřiny tam, kde si myslím, že to nejvíc zabolí. „Pět minut,“ ozve se rozespale zpod polštáře. „To určitě,“ protočím oči a natáhnu se pro ovladač. Přepínám mezi pěti dostupnými kanály, až se nakonec rozhodnu pro starý film s Oldřichem Novým a natáhnu se. A proč by ne, zaháním rychle provinilé myšlenky. To že jsme v lázních přeci neznamená, že mezi snídaní a večeří musíme opustit hotelový pokoj, ne?
Z deníku zdravotní sestry – Duha
Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se. Další pokoj. Mé oči však spočinuly na okně. Za oknem se zjevila duha. Ale tak obrovská a silná! Obklopovala doslova celé město. Takovou jsem ještě neviděla. Ihned jsem si ji vyfotila na památku a dlouhou chvíli na ni hleděla. Naplňovala mě krásou a příjemným klidem. Pak jsem došla na pokoj, ve kterém ležela již druhý měsíc paní. Měla hrudní drén, plíce se ne a ne roztáhnout. S dopomocí chodila. Byla smutná a unavená. Uklidila jsem po...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
