Starší příspěvky

Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že se tohle vytahané tričko dostane do popředí soutěže o kouzelný předmět.

Ale asi bych měla vysvětlit, co se letos u nás stalo. Začalo to jako docela obyčejný letní den. Blížil se víkend, ale ne tak ledajaký. Byl to den oslav rodinných vztahů a soutěže o ,,Kouzelnou Trefu." Je to svátek, který se u nás dodržuje už po několik generací. Vlastně je to oslava, nebo spíš zasvěcení nejmladšího člena rodiny, který po létě nastupuje do Kouzelnické školy.

Letěla pomalu mezi stébly trávy a hledala vhodné místo na spaní. Obzor už se pomalu barvil do růžova, již brzy vyjde slunce. Její práce pro dnešek skončila. Byla už tak unavená, že usedla na spadlý list a usnula. Cítila se poslední dobou tak osaměle. Už jsou to týdny, kdy naposledy potkala někoho svého druhu. Kdysi jich bývala celá kolonie. Jedna velká světélkující rodina. Po nocích pořádali večírky na louce pod lesem a ve dne spávali v měkkém mechu. Postupně jich ale ubývalo – někteří odešli stářím, jiní se stali potravou, další pochytali lidé pro své pobavení do sklenic. Až zůstala jen jediná. Opustila palouk u lesa, najednou jí to tam připadalo veliké a cizí. Musela si najít nový domov.

Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže.

Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst

Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit.

Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány.

Byla jednou jedna dívka jménem Alina, která žila se svými rodiči na zámku. Slavila právě své osmnácté narozeniny, ale vesele vůbec nevypadala. S neutrálním výrazem ve tváři zkoumala své špičky a nevěděla, co dělat. Proč, ptáte se? 

V široširém oceánu, mnohem dál, než kam se běžný smrtelník kdy dostane, žije pán všech moří Neptunos. Vládne mořím i oceánům, všem bytostem, tvorům, zvířatům i rostlinám, zkrátka všemu, co se v této úchvatné říši nachází. Nikdy nikoho by nenapadlo to zpochybňovat. Neptunos byl přísný vládce, ale také spravedlivý a vlídný. Všichni ho měli rádi.

Kapky vody padaly do jezera a já jsem se nad něj nenápadně nakláněla. Kapuci jsem si stáhla víc do obličeje a klepala jsem dál vytrvale kosu. Podzimní dny byly chladné a vítr foukal už velmi studený, navíc jsem takhle nad jezerem už stála dobrou půl hodinu. Zebala mě hlavně hlava, která byla zoufale už řádnou chvilku plešatá, ale stále převládala nejistota do neznámých končin jezera skočit a popasovat se s tím, co by tam na mě mohlo čekat. Chodím se k jezeru dívat často – za sluníčka, za deště, ráno i večer, ale vůle a odvaha mi chybí. Hledám v sobě kapku nebelvírské krve, ale bohužel té mi nebylo dáno do vínku. Zbaběle se otočím zády k jezeru a ke kapkám deště, které mi stékají po obličeji, se přidají i slzy. To neumím zatnout zuby a překonat se? Ani když jde o dobrou věc? Zdá se, že ne.

Můj příběh je už hodně starý. Ale miluji ho. Vypráví se v naší rodině každý rok o Vánocích a pokaždé v něm nacházím něco nového, co jsem ještě před rokem nedokázala slyšet, nebo přijmout. 

Ten příběh je o síle mysli, touze, víře a odvaze překonat všechny překážky. Je i o lásce ke svému poslání a dosažení cíle, za všech okolností. 

V odlehlém, mlhou zahaleném údolí uhnízděném hluboko v srdci černém hustém lese žila samotářská a tajemná čarodějnice jménem Seraphina. Byla známá po celé zemi pro svůj jedinečný a mocný dar – oko čarodějnice. Seraphinino oko se nepodobalo žádnému jinému, protože mělo schopnost vidět za hranice obyčejné říše, do světa magie a záhad.

Otevřu oči. Přivítá mě bolest hlavy a oranžová mlha. "Marku?" Nic. Hlavně nepanikařit. Soustřeď se na realitu. Jak jen to bylo? Pět věcí, které vidím? Vidím jen tu zatracenou mlhu!