Starší příspěvky

Tento příběh jsem viděla během mé ranní meditace a ráda bych se s vámi o něj podělila. Měla jsem hlavu plnou toho, co mám dnes udělat a potřebovala jsem se uvolnit. Meditace mě vždycky uklidní a dá sílu do nového dne. To jsem ale ještě nevěděla, že během meditace mi před očima proběhne celý příběh o tom, jak vznikl život na planetě Zemi. Ten příběh mě uchvátil, a proto bych se s vámi o něj ráda podělila. Těžko říct, co mi tím moje mysl chtěla říct, proč mi zrovna tenhle příběh ukázala.

Na počátku byla obyčejná hromádka kamení – nic zvláštního, ale prací mnoha skřetů a kouzelníků vzniklo něco zcela výjimečného – obyčejný galeon. A toto je jeho zcela neobyčejný příběh, který vám bude vyprávět.

*

Básník sklání se k listu pergamenu,
píšíc báseň začínající: Nezapomenu.
Své bývalé city vyznává,
prohraný boj stále nevzdává.

*

Zavřená je hradní brána,
zvečera i časně zrána.
Všude zima, všude chlad,
omrzliny, bída, hlad.

Aurora byla mimořádně talentovanou kouzelnici s neuvěřitelnými schopnostmi. Její magické dovednosti překonávaly všechny ostatní kouzelníky v jejím regionu. Dokázala měnit podobu, ovládat živou i neživou přírodu, a provádět kouzla, která byla pro ostatní jen snem. Měla však jednu zvláštní slabost, která ji trápila od dětství - gumové kachničky. Od malička ji naprosto děsily gumové kachničky. Bylo to něco, co nedokázala překonat, a nikdy nezjistila, proč právě tyto bezvýznamné hračky ji tak vyváděly z míry. Možná to bylo tím, že měly tak podivný výraz na obličeji, nebo tím, že byly tak nápadně barevné a vždycky se zdály být připravené k tomu, aby něco vylouply. Aurora to však nedokázala vysvětlit. Celý svůj život se snažila gumovým kachničkám vyhýbat, což ovšem nebylo vždycky snadné. Někdy se jich při svých dobrodružstvích nevyhnula ani ve světě magie. Když se jí přece jen podařilo nějakou tu gumovou kachničku odstranit nebo překonat na chvíli svůj strach, byla vždycky vděčná, že se může vrátit zpět ke svým oblíbeným kouzelnickým rituálům a ověřeným experimentům.

Maisey už pořádně kručelo v břiše. Že by si dnes zašla pro oběd dřív? Když výjimečně snídala tak brzy?

Počkala na chvilku, kdy v krámku nikdo nebyl, rychle chytla klíče, napsala cedulku na dveře „Za 5 min jsem zpět“ a vyběhla. Venku pršelo, ale jí stačilo pár kroků. Šla jen ob jeden domek. Vstoupila do restaurace, a do nosu ji udeřila líbivá vůně pečeného masa, česneku a rozmarýnu. Říkala si, jaké má štěstí, že má tak skvělou restauraci hned vedle svého krámku se zeleninou.

Barbar Moran seděl v dřevěném křesle hned u krbu. Za ním byly navršeny kožešiny, aby se mu sedělo měkce. Do místnosti, i přes okna chráněná okenicemi, pronikalo prudké bubnování deště a vytí větru. Oheň vesele plápolal a Moran při jeho světle pečlivě zašíval ponožku.
Jeho prsty působily až nepatřičně obratně s drobnou jehlou, která se v nich téměř ztrácela. Jeho mozoly měly mozoly, a drobné jizvičky mu křižovaly ruce tak hustě, až vytvářely téměř jednolitou plochu.
Jehla se rytmicky zabořovala a vynořovala z ponožky.

Ve vzdáleném království zvaném Rozmarýnko, se rozléhalo krásné město nazývané Dědovsko. Toto město bylo proslulé nejen svými pestrobarevnými domy a útulnými uličkami, ale také díky jedinečné atrakci nazývané Šílená Kolejnica. Byla to největší a nejdivočejší horská dráha, kterou svět kdy viděl. Její vysoké horské vrcholy a strmé zatáčky lákaly návštěvníky z celého království. Lidé z okolních vesnic chodili do Dědovska, aby zažili vzrušení a dobrodružství na této horské dráze.

Konečně přišla ta dlouho očekávaná neděle. Den, kdy se sejde celá naše rodina a odtajní se konečně ta moje neteř, anebo synovec. Prostě budu už za měsíc teta, a to mě vždycky vžene do očí slzičky radosti. Nechápu, jak si takovou událost někdo může tak dlouho nechávat pro sebe?! Je to snad taky naše věc, nebo ne?! Chtěla jsem tomu maličkému napsat knihu pohádek. Jenže pro holčičku bych volila docela jiný žánr. Svět smíchu, princezen a statečných princů, kdežto pro kluka by to byl souboj s draky, plnění úkolů, anebo svět loupežníků. Jenže teď už na to budu mít jen jeden měsíc. Ale co, hlavu mám plnou nápadů a tak moc se na to škrvně těším, že to půjde určitě naprosto samo.

Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla.

Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti.

Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály.