Starší příspěvky

Byl sychravý podzimní den a v pražských uličkách bylo chladno. Lidé prožívali svůj každodenní život a nic jiného nevnímali. Chodili, jak těla bez duše. Stroje. Osm stupňů nad nulou, prohlásil kolemjdoucí a vytřeštil na mobil oči, to abych umrzl. Pravdu měl, přitáhla jsem si šálu ke krku a upil ze svého termo hrnku. Horký čaj s citronem se mi rozlil celým tělem, bylo takové chladno, že jsem cítila každou jednu kapku, která mým tělem postupně prostupovala.

Dneska mě čekal důležitý den. Stála jsem před pekařstvím na Strossmayerově náměstí a přemítala o dnešních přijímačkách. Nevím, jak to dopadne, mám strach, ale to snad zvládnu. Podala jsem si přihlášku na filosofickou na Karlovku, nervy mám v kýblu, alespoň ten čaj mě trochu uklidňuje.

Byla jedna malá vesnička uprostřed rozlehlého lesa, kde žilo jen pár desítek lidí. Vesnička byla známá pro své krásné přírodní scenérie a klidnou atmosféru. Mezi obyvateli však také kolovala pověst o tajemné hře, která se měla odehrávat jednou za rok, právě v den letního slunovratu. Tato hra byla ojedinělá událost, která vesničku provázela po celé generace. Nikdo nevěděl, kdo hru pořádá, a žádný z účastníků nikdy neviděl jejího pořadatele. Hra byla známá svou složitostí a tajemstvím. Vždy se hrála ve středu lesa, v místě, které bylo pro vesničany zakázané během zbytku roku. Aby se dostali na místo hry, museli účastníci najít v lese skrytou cestu, která byla v den hry nějakým zázrakem značně osvětlena.

Toho úterý byla madam Any poněkud neklidná. Dawsonka půl noci nespala a nejednou ji při převalování uhodila její zbloudilá ruka. Teprve až ráno se jí povedlo Dawsonku trochu usměrnit. Směsicí vydírání, čokolády a kafe. Paradoxně neměl příval cukrů na madam nijak povzbuzující účinek, ale uvedl ji alespoň do stavu schopného provozu. Ale bez ponožek, protože nenašla ani jednu. Ani špinavou.

Hned první hodinu učila Kouzla všedních dní a zrovna ono ráno příliš kouzelné nebylo. Za okny sice byla podzimní mlha, ale tak hustá, že nebylo vidět na krok. Hradem táhla vlhkost a nejeden kloub naznačoval, že by chtěl do teplých krajů. Kafe ve Velké síni mělo být s dýňovou příchutí, ale cítit bylo jen skořicí. Skořicoví šneci v sobě byli ze záhadného důvodu dochuceni pomerančovou kůrou, a ovesná kaše standardně přelitá javorovým sirupem chutnala po mátě. Že by někdo v kuchyni měl náladu na žerty?

„Je to jen polibek," říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda," snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění." Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu.

Dnes je TEN den před pěti lety - 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty.

Už hodiny hledala v lektvarových knihách. Ten recept tam někde musí být. Je si jistá, že už o něm někde četla. Kdyby si jen vzpomněla na název knihy anebo alespoň, jak kniha vypadala. Obláčkový lektvar. Tak moc ho chtěla vyzkoušet. Úplně před sebou viděla obrázek lektvaru a popis, jen si tak vybavit obal knihy:

Obláčkový lektvar

Namodralý lektvar s jemně fialovými odlesky způsobuje nadměrný smích, drobné halucinace a pocit lehkosti. Pozor! Nepoužívat nadměrné množství, můžete ztratit kontakt s realitou! Lektvar není návykový, ale neměl by být užíván kouzelníky mladší 17 let.

Kde je mu konec?

„Cesta má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabolí,
zakrátko bude mi všechno cizí,
nespatřím své rodné údolí."

Pivoňka Stuchlíková se narodila jednoho velmi teplého červencového dne. Už od rána bylo dusno, sedlákům pracujícím na poli se košile lepily k tělu. V hostinci se vypily tři sudy piva, a všichni nervózně očekávali bouřku. A když konečně přišla, byla to hrozná činěnice.

Malinká hobitka přišla na svět za zvuku hromobití a sama se hláskem snažila hlomoz překonat. Byla tak červená, až jí rodiče dali jméno Pivoňka, podle květin rostoucích pod oknem jejich ložnice.

Pivoňka dělala čest jak svému jménu, tak bouři, která oznámila její příchod. Takto vzteklou hobitku vesnice nepamatovala.

Všechno to začalo polibkem. Ne, nespletla jsem se. Vím, že polibkem by mělo všechno končit. Protože vše končí: ,,A byla svatba a žili spolu až na věky.“ Ale to bych předbíhala. Protože i pravá láska, ve všech dobách a říších, má svá pravidla.

Je to vlastně něco jako taková dávno předpřipravená stolní hra. Tak dávno, že si to už nikdo ze zúčastněných nepamatuje. Je to logické, kdybychom si pamatovali, že vše je jen hra, z překážek by byla zábava a tolik nezbytná víra v příběh by postrádala smysl. Do hry tedy vstupují dvě strany a tři aktéři. Zní to absurdně, ale vážně tomu tak je.

*

Když máš pod rosou své mechy,
stále slyším tvoje vzdechy,
jak prosí, jak sténají.
Ať tě zničím - potají.

Už je to dlouho, co jsem si tuto dobrodružnou výpravu připravovala. Nebyla jsem na to sama, ale byla jsem hnacím motorem. A teď se to děje. Sedím u večeře a konverzují s rodiči, ovšem v duchu již slaňuji z okna dolů, kde by na mě měl čekat můj kamarád Felix.

„Co známky ve škole, Jasmine?" upírají se na mě pronikavé oči mé mámy.

„Dobrý," odpovídám univerzálním slovem, které působí jako zaklínadlo, jelikož ani jeden z rodičů se již na nic neptá. Jediný rušivý element u stolu je teď momentálně má mladší sestra Peggy, která se rozhodla, že je velice zábavné mi okopávat holeně.