Poslední závěť
Kde je mu konec?
„Cesta má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabolí,
zakrátko bude mi všechno cizí,
nespatřím své rodné údolí."
Autor
Amanda Wright
Paní jezera
Kapky vody padaly do jezera a já jsem se nad něj nenápadně nakláněla. Kapuci jsem si stáhla víc do obličeje a klepala jsem dál vytrvale kosu. Podzimní dny byly chladné a vítr foukal už velmi studený, navíc jsem takhle nad jezerem už stála dobrou půl hodinu. Zebala mě hlavně hlava, která byla zoufale už řádnou chvilku plešatá, ale stále převládala nejistota do neznámých končin jezera skočit a popasovat se s tím, co by tam na mě mohlo čekat. Chodím se k jezeru dívat často – za sluníčka, za deště, ráno i večer, ale vůle a odvaha mi chybí. Hledám v sobě kapku nebelvírské krve, ale bohužel té mi nebylo dáno do vínku. Zbaběle se otočím zády k jezeru a ke kapkám deště, které mi stékají po obličeji, se přidají i slzy. To neumím zatnout zuby a překonat se? Ani když jde o dobrou věc? Zdá se, že ne.
Návrat do vesmíru
Ráno mě probudila vůně lívanců. "Ty jsou pro tebe!" křičela nadšeně Tery, "dneska je totiž speciální den!" usmívala se od ucha k uchu i v tak nekřesťanský čas.
Plná náruč sedmikrásek
Slunečný den končí, paprsky zapadají a já se šinu velmi pomalu polní cestou, která se vine od vesnici k vesnici. Nikde nikdo a v dáli zapadá slunce, mraky ho ochotně schovávají a poslední paprsky mi oranžovými odstíny dopadají na kůži a zahřívají mě. Vzduch vane však čerstvý, není takové to parné dusno, ale předpokládám, že to v létě teprve přijde. Toto mám na jarních dnech nejraději. Pramen vlasů, který mi vítr češe, si zastrčím za ucho. V ruce svírám květiny, které jsem natrhala po cestě a svázala je do úhledné kytice. Kéž bys jen viděla, kam jsem až došla. Kam až bych došla, kdybys tu byla se mnou?