Autor
Maisey už pořádně kručelo v břiše. Že by si dnes zašla pro oběd dřív? Když výjimečně snídala tak brzy?
Počkala na chvilku, kdy v krámku nikdo nebyl, rychle chytla klíče, napsala cedulku na dveře „Za 5 min jsem zpět“ a vyběhla. Venku pršelo, ale jí stačilo pár kroků. Šla jen ob jeden domek. Vstoupila do restaurace, a do nosu ji udeřila líbivá vůně pečeného masa, česneku a rozmarýnu. Říkala si, jaké má štěstí, že má tak skvělou restauraci hned vedle svého krámku se zeleninou.
V široširém oceánu, mnohem dál, než kam se běžný smrtelník kdy dostane, žije pán všech moří Neptunos. Vládne mořím i oceánům, všem bytostem, tvorům, zvířatům i rostlinám, zkrátka všemu, co se v této úchvatné říši nachází. Nikdy nikoho by nenapadlo to zpochybňovat. Neptunos byl přísný vládce, ale také spravedlivý a vlídný. Všichni ho měli rádi.
Kolejní závěs se zachvěl. Upoutalo to Tulipy pozornost, protože ta těžká sametová látka se normálně nepohnula ani když člověk chtěl, natož takto sám od sebe. Zastavila se u chodby vedoucí z kolejní místnosti kousek před závěsem a snažila se vnímat okolí. V první chvíli jí nepřišlo nic podezřelé nebo jinak, ale za chvíli ucítila zřetelné teplo nalevo od sebe. Podívala se tím směrem a po chvilce ji udeřila přes nos jasná santalová vůně.
„Kam si myslíš, že jdeš, Pompono?" Promluvila směrem, kde stála spolužačka pod neviditelným hábitem.
„Á, jak to, že na mě vždycky přijdeš?" Řekla s velkým rozladěním v hlase Pompona.
Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi muselo honit hlavou. Věřil tomu, že se takový vysoký mužný kluk jmenuje Angelina?
Krátká povídka popisuje, jak vypadal pro jednu ze slečen zatím nejdůležitější den na Bradavickém hradě, a co mu předcházelo. Dílo je údajně z velké části fantazie, takže jakákoliv podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.
