Hrůza z jezera mlhy
Jedné deštivé noci se před dveřmi jeho kanceláře objevila vyděšená dívka, zoufale popisující hrůzy, které se dějí v jejím domově. Jeho povinností jakožto detektiva bylo i tento zdánlivě smyšlený případ vyřešit a dívce pomoci. A tak se vypravil na ostrov, ze kterého ona musela uprchnout... * Už to byl týden od setkání s onou dívkou – připadala mu jako šílená, když mu oné deštivé noci zmateně líčila, co se stalo. Nedokázala formulovat celistvou větu a nekontrolovatelně se třásla. Snad by ji doprovodil do domu pro duševně choré, avšak povinnost týkající se jeho zaměstnání mu to nedovolila. Teď stoupal příkrou pěšinou mezi útesy na malém ostrůvku, vzdáleném asi hodinu plavby od známých a přátelských břehů Anglie. Z vršku skal...
Čaj pro mistra
Po nějaké době se otevírá rubrika Z křídel můr a přináší povídku z Literárního semináře, který vede Anseiola Jasmis Rawenclav. Tentokrát z pera Xaviera Simonnse o několika šálcích čaje… * Vystupoval pomalu. Schod za schodem. V půlce ho přepadl kašel. Otřel si ústa a vstoupil do pokoje. Ztěžka dosedl do křesla, opřel se a zavřel oči. Nehodlal spát. Potřeboval jen na chvilku vyčistit mysl. Probralo ho tlumené klapnutí dveří. „Dobrý večer, mistře,“ pozdravila Marie a na stolek vyskládala tři hrnky. „My někoho čekáme?“ Hospodyně se zarazila. „Vy jste někoho pozval?“ Zmateně k ní zvedl oči. „Já ne, ale nač tři hrnky?“ „To je pro vás.“ „Všechny tři?“ Přikývla a usmála se. „Tohle je váš večerní, tady na spaní a tady na kašel,“ podívala se na něj málem káravě....
Prázdnota
Kam vede zoufalství ze ztráty milovaného člověka? * Nezůstalo po ní nic. Jen její vůně a dopis na rozloučenou. Spíše než na rozloučenou to byl dopis plný výčitek a pohrdlivého výsměchu. Držel jsem ho v rukou a myšlenky se mi rozbíhaly. Udělal jsem něco špatně? Nebo jsem snad řekl něco, co jsem neměl? Nevěděl jsem. V hrudi mi narůstal tupý, pálivý pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jako vzduchová koule, která neustále roste a naplňuje každou částečku mého těla prázdnotou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na dopis. Neplakal jsem, muži přece nepláčou, ale ten divný pocit ve mně neustále rostl, až vyplňoval celý vesmír. A v tom prázdnu se něco zrodilo. Nevěděl jsem, co to je. Bylo to temné a naplněné beznadějí věků. Chytl jsem se za hruď. Z místa, kde je...
Letní sen
Letní prázdniny se pomalu chýlí ke svému konci a spolu s nimi skončila i má první výzva. Když jsem Vám ji představovala, ani jsem nedoufala, že by mohla být tak úspěšná! A tak Vám všem chci moc poděkovat. Nejen účastníkům, kteří spotřebovali skoro celý inkoust v kalamářích, ale i čtenářům, kteří je denně podporovali. Účastníci si navíc v brzké době kromě finančního ohodnocení přijdou i na malou památku. A tak nezbývá nic jiného, než Vám nabídnout kompletní příběh, který má nádherných 2200 slov. Přeji vám příjemné čtení! Vaše Vrba * Říká se, že když jeden příběh končí, další ve stejnou chvíli začíná. Můj příběh započal v den, kdy do naší vísky přišel starý bard. Když vyprávěl své příběhy a zpíval písně, i ti nejstarší muži umlkli. Jako by je svým hlasem...
Jak se pan Mluk chtěl oženit
Napínavý příběh pohádkového stvořeníčka, které se snaží získat srdce té, pro kterou mu srdce plane. Na jeho cestě za štěstím ho však čeká nejedna překážka. * Pan Alfred Mluk vykoukl za slunečními paprsky, které pronikaly mřížemi městské stoky. Jeho otec, pan Jofrin Mluk, zemřel předčasně ve dvou stech jedna letech. Tedy alespoň pro rod Stokelníků, dožívajících se minimálně čtyř století, to byla událost velmi nečekaná. Tento druh žil již několik staletí ve stokách. Nejmoudřejší stařešinové se dožívali až čtyř set padesáti let a dosahovali zpravidla asi pěti centimetrů výšky. Tehdy, za vlahého letního večera, když šenkýřka z hostince U Zkřížené šavle, stojícího na náměstí, vyprázdnila vědro po okraj plné bublinkové vody, ocitl se ve své stoce i Alfredův otec....
Bouře jménem Avaes
Povídka do soutěže Imbolc Pod vrbou. * Avaes seděla a dívala se z okna. V nalezinci slečny Blackburnové totiž žádné svátky nikdy neslavili. Nalezinec byl v Karpatech, byla to velká, šedá budova skoro bez oken, plná dětí, které neměly kam jít. Avaes byla jednou z nich. Byla to malá, osmiletá dívenka s černýma očima a nosíkem malým jako desetník. V nalezinci byla už od narození a nenáviděla to tam více, než kdokoli jiný. Často, když už všechny děti ulehly do tvrdých, nepohodlných postelí, počkala a vykradla se na chodbu. Šla bosa, jen v noční košili a tiše jako myška. Ale i když věděla, že pokud na ni někdo přijde, bude potrestána, stálo jí to za to. Chvilku chůze od jejího pokoje totiž bylo veliké okno s výhledem do vesnice. Vesnice. Tak moc si přála se po ní...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
