Skeptik a Halloween aneb Strašlivý upírův konec

Skeptik a Halloween aneb Strašlivý upírův konec

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

„Co blázníš?“ zeptal se mě Tomáš, když na mé hlavě uviděl pirátský klobouk, na kterém zářila fosforová lebka a zkřížené hnáty. Sám si přes sebe přetáhl prostěradlo, ve kterém udělal otvory pro oči. „Tohle chceš mít na sobě při halloweenské koledě? Nejdeme na maškarní ples, chlape. Halloween je o strašidlech, prohánějí se tu kolem nás pekelné zrůdy a duchové zemřelých, ne piráti.“

„Náhodou z pirátů šel větší strach než z těch tvých pekelných příšer. A víš proč? Protože byli skuteční. Kdo by se bál nějakých výmyslů. Duchové, jasně. Bububu. Celý ten Halloween je na hlavu. Slouží jen k tomu, aby z nás obchodníci vyrazili peníze.“

„Nebuď takový skeptik. Této noci nás navštěvují naši mrtví příbuzní. Zůstávají s námi v kontaktu.“ Zasmál se. „Ale tomu nemusíš věřit, ať tak či tak, proč si trochu nezabláznit, ne? Navíc dostaneme koledu.“

„No však s tebou jdu,“ zabručel jsem. „Ale než vyrazíme,“ zašklebil jsem se a protáhl, „zašel bych do cukrárny. Mám chuť na zmrzlinový pohár. Tak teplý konec října prý ani babička nepamatuje, chci ho využít.“

„Sladkosti si přece nakoledujeme.“

„Nakoledujeme, nenakoledujeme, zmrzlina mezi nimi nebude. Dá se tam sedět hezky venku pod stromy a sledovat, jak listům klesá množství chlorofylu, jak se rozkládá jejich zelené barvivo, a ony proto nabírají barev zcela jiných. Víš, kvůli listům by stromy ztrácely vodu, proto musí opadat.“

„Jsi nenapravitelný racionalista. Jak ti vůbec může chutnat zmrzlina? Je to racionální?“

„Je to projev získaných reflexů, které se vytvořily v důsledku…“

„Stačí, pojď.“

Místní cukrárnu jsem měl rád. Neuronové spoje v mém mozku byly vytvořeny tak, abych vyhledával decentně osvětlená místa vonící po zákuscích. Dokázal bych odolat všemu, dokázal bych dokonce odmítnout nejnovější model Play Station, pokud by to bylo fakt potřebné, nikdy bych si však nedokázal odepřít jakoukoli sladkost.

I v cukrárně bylo poznat, že nastal Halloween. Místo žárovek, které obvykle osvětlovaly její zahrádku, byly na stolech umístěny masivní svícny, v nichž hořely mohutné svíce. Pokrývala je vrstva stékajícího vosku. Zmrzlinu nám přinesli upravenou do tvaru lebky, zkřížené hnáty však chyběly. Zjevně to nemělo připomínat piráty, ale jen smrt. Nabíral jsem zmrzlinu na lžíci, zatímco Tomáš uchopil svého indiánka do ruky a prostě z něj ukusoval.

Náhle se nám cosi zatřepotalo nad hlavami a zmizelo to za nejbližším stromem. Tomáš se polekal: „Co to bylo? Sovy takhle nelétají, ty sebou tolik netřesou.“

„Zbabělče,“ zasmál jsem se mu, „byl to samozřejmě netopýr. Podle všeho jsme měli obrovské štěstí. Aspoň myslím, že to byl létavec stěhovavý. Ti jsou u nás hodně vzácní. Je poznat, že máme teplý podzim, jinak by už asi byl zalezlý někde v zemi.“

„Přesně tak, mládenče,“ ozval se hlas od stromu, u kterého zmizel netopýr. „Vidím, že jste výjimečně vzdělán. Málokdo z dnešních junáků ví něco o netopýrech, třebaže to jsou velmi obdivuhodní živočichové.“

Pohlédli jsme na muže ve starodávném oděvu. Vlasy měl delší, ulízané, tělo mu obepínal dlouhý plášť s vysokým límcem.

„Řada jich žije na mém hradě. Mám je rád, dělají mi společnost.“

„Máte hrad,“ ušklíbl jsem se, „já na vašem místě bych ho neopouštěl. Co kdyby vám jej někdo ukradl.“

„Neprovokuj ho,“ zatahal mě za rukáv Tomáš.

„I jen ho nechte, nejsem nedůtklivý. Rád to našemu racionálnímu skeptikovi vysvětlím. Víte,“ obrátil se na mne, „je málo lidí, jako jste vy. Když se vám ukážu ve svém oblíbeném oděvu, ba ve své netopýří podobě, pomyslíte si, že je to kostým, a ani vás nenapadne dělat mi problémy. Ale ani v dnešní společnosti nejsou všichni Tomášové nevěřící. Mnozí mě jsou schopni odhalit. Jen dnes, o Halloweenu, nejsem nápadný.“

„Je to upír,“ pošeptal mi Tomáš, „chce nás vysát.“

„Přesně tak, věřím, že vaše krev je sladká.“

„Nechte toho blbnutí,“ obořil jsem se na oba.

Právě v té chvíli se ozvaly děsné zvuky, jakési neartikulované chrčení. Ohlédl jsem se po něm a spatřil jsem postavu oděnou do roztrhaného rubáše. Obdivoval jsem autora této masky zombie, protože maso, které z ní opadávalo, vypadalo zcela realisticky. Postava se hnala k nám, což Tomáš doprovázel zděšeným křikem: „Chce nás sežrat!“

Muž ve starodávném oděvu vykřikl: „Ti jsou mí!“, vrhl se na postavu a předstíral, že se jí zakousl do krku. Hned na to vykřikl: „Ty jsi skutečná, nemáš krev!“ Postava ho uchopila, zakousla se mu do ruky a vytrhla kus jeho masa. I toto vypadalo vážně realisticky. Pak se při zápase dostali až ke stromu a skutáleli se za něj.

„Dokonalé halloweenské číslo,“ pochválil jsem je.

„Vole, to bylo skutečné!“ vyhrkl na mne Tomáš.

„Co se to tu děje?“ ptala se nervózně majitelka cukrárny, která vyšla ven podívat se, zda hostům něco nechybí.

Zpoza stromu se ozývaly zvuky trhaného masa a nářku.

„Musíme to přehlušit!“ zašeptal jsem Tomášovi.

Vytáhli jsme rychle noty a začali zpívat halloweenské koledy.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *