Čaj pro mistra

Po nějaké době se otevírá rubrika Z křídel můr a přináší povídku z Literárního semináře, který vede Anseiola Jasmis Rawenclav. Tentokrát z pera Xaviera Simonnse o několika šálcích čaje…

*

Vystupoval pomalu. Schod za schodem. V půlce ho přepadl kašel. Otřel si ústa a vstoupil do pokoje.

Ztěžka dosedl do křesla, opřel se a zavřel oči. Nehodlal spát. Potřeboval jen na chvilku vyčistit mysl. Probralo ho tlumené klapnutí dveří.

„Dobrý večer, mistře,“ pozdravila Marie a na stolek vyskládala tři hrnky.

„My někoho čekáme?“

Hospodyně se zarazila. „Vy jste někoho pozval?“

Zmateně k ní zvedl oči. „Já ne, ale nač tři hrnky?“

„To je pro vás.“

„Všechny tři?“

Přikývla a usmála se. „Tohle je váš večerní, tady na spaní a tady na kašel,“ podívala se na něj málem káravě. „Kašlete zase o kus víc.“

„Ale ty bylinky by se asi neměly míchat, ne?“

„Neměly. Ale když jim to neřeknete …“

„Marie,“ tiše se smál a vrtěl hlavou, „ proč jste to rovnou nedala do jednoho hrnku?“

„Protože mě to nenapadlo. A vydržte, přinesu vám med.“

Zasmál se, zabořil se do ušáku a čekal, až Marie dorazí s medem. Věděl, že dokud jí nedovolí se o něj postarat, nedá mu pokoj. V tomhle muselo být vždycky po jejím. Ale na druhou stranu, co by bez ní dělal? Starala se o něj už tak dlouho, že by ji mohl málem považovat za inventář. Asi jako jeho v divadle. Tiše povzdechl. Nemůže si namlouvat, že bude hrát donekonečna. Když byl na jevišti, když hrál, když byl jednou z postav, které ztvárňoval, žil. Byl mladý a plný sil, byl opět velký mistr a myšlenka na odchod mu nepřišla na mysl ani na moment, ale když došel domů, chtě nechtě si musel uznat, že stárne. Jak dlouho ještě?

Marie vstoupila po špičkách. „Spíte?“

Zavrtěl hlavou. „Marie, mohu se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Myslíte, že už jsem starý? A prosím, žádné milosrdné fráze.“

Koutkem oka zaznamenal, jak se ušklíbla. Věděl, co to znamená. Jako by tím říkala: „Copak já jsem někdy říkala fráze?“ A měla by pravdu. Neznal nikoho jiného, kdo by mu tak napřímo odpovídal. Kdo by balil slova do minima balastu.

„Jste starý. A jste nemocný, mistře,“ řekla nezvykle měkce. „Každé vystoupení je pro vás další posun ke konci. Zabíjí vás to a jistojistě o vás přijdu, ale…“ nadechla se a on čekal na ortel.

„Ale…“

„Ale bez divadla zemřete dřív. Vím to a vy to víte. Bez divadla jste mrtvý už ve chvíli, kdy se rozhodnete nehrát.“

Marie se otočila, aby neviděl, jak si setřela slzu a v kapse zoufale stiskla zprávu od lékaře, která říkala, že mistrovi zbývají sotva dva měsíce. Volala mu a domluvili se, že tenhle ortel mu neprozradí a léky mu Marie zamíchá do medu. Nechají ho dohrát svůj part, aby mohl odejít v plné slávě, jak si právem zaslouží.

Zjistila, že ji sleduje. Přešla ke stolu a nabrala med. „Kolik ho tam chcete?“

„Lžička stačí, Marie,“ usmál se a sledoval, jak mu do každého šálku dala po dvou lžičkách. „Neumíte počítat.“

„Ale umím, jen vám chci ten život trochu osladit.“

„Marie, Marie, takhle zruinujete včelstva v okolí. Kdybych vás neznal, řekl bych, že mě chcete otrávit, Maryšo.“

Zatajila dech a pak si honem strčila lžičku od medu do pusy a pečlivě ji olízala. „Vy toho zase moc víte, mistře. Vypijte si ty čaje a honem na kutě. Jak vás zítra uslyším kašlat, naliju vám ten med do čaje celý.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.