Medvídek
Příběh běžného života bez magieByl vcelku normální den. Déšť, ranní špička, práce, oběd, povinné telefonáty rodině, pracovní schůzky, květiny milence, oznámení, že přijede později, večerní špička. Prostě – normální den jako jiný, jako již několik let před tím. Jen ten déšť se občas mění na sníh či slunce. Nudilo ho to? Možná…občas. Spíše takový nezájem a rutina. Jeho úspěch se dostavil po naplánovaném postupu v rodinné firmě a život mu nic nebral, spíše přehršel dával. Alespoň si to mysleli lidé kolem něj. Co by tak asi mohlo chybět muži s pozicí top managera, krásným domem, dvěma luxusními auty, ženou a sladkým dítětem? A asi tak třiceti miliony pod zadkem, které jen čekají, až pánova ruka pokyne a ony se přesypou do jiných kapes výměnou za luxusní...
Prokletý strážce
Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle. Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle. Jel už mnoho dní a nocí, bez pořádného jídla a odpočinku, na pospas zimě. Ale této noci cíl jeho cesty byl už blízko. Kraj, kterým projížděl, byl téměř bez života. Vesnice byly vylidněné, větší města byla také tichá. A nad tím vším se vznášel temný opar smrti. Muž za celou svou...
Vyprávění kaštanu
Zdravím vás, moji milí přátelé, co jste mě navštívili.Stojím tu u domu dobrých pár desítek let. Ptáte se, kdo se tu ozývá? Dobrá, představím se vám. Jmenuji se Jírovec Maďal, ale všichni mi říkají Kaštan. Mám i vznešené latinské jméno, ale tak mě nazývají jen botanici. Nejraději mě mají děti, hlavně na podzim, kdy moje malé kaštánky opouštějí rodnou náruč. Poznal jsem mnoho generací dětí. Byly tu děti a děti jejich dětí a všechny jsem měl rád. Byl jsem jejich úkrytem, důvěrníkem i přítelem. A to všechno má brzo skončit. Zbývá mi necelý rok života, ne proto, že bych byl nemocný, ale protože zacláním dalšímu rozmachu. Má tudy vést cesta a já jim překážím. Nevím, jestli je to pravda, ale šeptají si to. Byl jsem zasazen během druhé světové války, brzy poté, co se...
Vzpomínka na milovanou babičku
Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce. Protože miluji “přepadovky,“ často jsem přijížděla neohlášená. Do Luštěnic jsem se vždy dostala vlakem nebo jsem našla nějaký ten autobus. To nikdy nebyl problém. S věcmi s sebou jsem si taky nemusela lámat hlavu. Vzala jsem jedno tričko a tepláky. Ostatní věci jsem si u babičky nechávala. Poslední dobou mi mamka ještě vždy přibalila nějaké pečivo, protože babička byla sama a já vždy trvala na tom, aby můj příjezd byl tajemstvím. Stejně by se nikdy nestalo, že bych u babičky měla jen trochu hlad, ba naopak! V autobuse jsem vždy byla hrozně natěšená na to, jak zase babičku překvapím. Babička bydlela ve světle zelené bytovce u hřiště. Z autobusu jsem to neměla daleko,...
Starý deník
Tmavé schodiště jistě pamatovalo i lepší časy. Bylo omšelé a na jeho zábradlí už ležela vrstva prachu. Už dlouho se po těchto schodech nikdo neprocházel. Zůstaly opuštěné stejně jako celý baráček. A najednou bylo slyšet hlasy: „Bože, co to je??“ Dva chlapci a dvě dívky školního věku právě objevili pozoruhodný dům. Nebyl tu žádný dospělý, který by jim něco zakazoval, a tak vstoupili dovnitř. Nemohli si nechat ujít takové dobrodružství. Otvírali skříňky, zásuvky a objevovali různé věci z dřívějších let. Většina z nich byla pokažená, autíčko nemělo kolo, panence chyběla ruka a stolek měl jen tři nohy. Ale byly to krásné věci. Rozhodli se jít po schodišti na půdu, tam bývají ukryty ty největší poklady. Byla rozlehlá tak, že se tu dalo hrát na schovku. V...
Čekej do tmy!
Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.Díváš se do tmy a její obsidiánově chladná náruč tě objímá. Už se jí nebojíš. Ani zvuků, které ji doprovází. Těch, kvůli nimž jsi nemohla první týden tady ani usnout. A kdybys nepadla únavou, nespala bys do teď. Nevíš, jak dlouho tu jsi. Ve tmě člověk ztratí přehled o čase. Nepoznáš ráno, poledne ani večer. Jen víš, že se jednou za den do tvé tmy prodere záblesk světla. To je doba, kdy ti Pan Osud nosí jídlo. Ano, Pan Osud. Tak si říká tvůj věznitel. Nebo zachránce? Každý den krajíc chleba a sklenice vody, nic víc… Všechno, co se ti venku zdálo tak důležité, ve tmě ztrácí význam. A ty čekáš. Čekáš, ale nevíš na co! Nemáš přání, sny a skoro ani...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
