Ďábelská hra

Tuto povídku jsem psala v před Mikulášské náladě, kdy můj mladší bráška donesl domů za úkol do slohu napsat vyprávění na téma „Mé setkání s Andělem, čertem a Mikulášem.“
Nechala jsem se inspirovat, snad jen s tím rozdílem že má povídka nemá s Mikulášem nic společného.
Boj mezi Andělem a Ďáblem o lidské duše zde na zemi …

Žena pomalu kráčela temnou ulicí. Světlo z pouličních svítilen se odráželo v jejích uhlových vlasech. Krásná, ďábelsky krásná.

Muž za oknem oprýskaného domu řve na svou ženu, bije ji, sotva se udrží na nohou, opilec. Kráska na ulici se rozesměje, v rudých očích jí zajiskří. Pošle dvojici polibek, proplouvá vzduchem až se vtiskne na tvář obou lidí. Manželka za oknem se ještě více rozkřičí, mrskne po svém muži ovladač na televizi. Ten si to jistě nenechá líbit, shodí na ni židli, nezajímají ho její výkřiky bolesti. Žena v rudém plášti to však již nevidí, jde dál špinavou ulicí, po mokré silnici s kalužemi po nedávném dešti.

Drobounká holčička za dalším oknem se pere se svým starším bráškou. Přetahují se o velkého plyšového psa. Druhou rukou se mrskají jinými hračkami, křičí a hádají se. Na tvářích jim přistanou polibky spokojeně se usmívající ženy na ulici. Chlapec prudce škubne, zvuk trhající se látky a dívenka propukne v pláč. Maminka se bude zlobit, jistě jí zakáže večerníček, bude muset nohu přišít.

Tichou ulicí se ozývají podpatky kráčející k dalšímu domu. Žena nasaje vzduch nočního večera, plného zloby a nenávisti, strachu, bolesti. Plného hříchů smrtelných lidí.

Úsměv na tváři jí ztvrdne. Za oknem spatří rodinu, poklidně sedící u prostřeného stolu. Ruce sepjaté v motlitbě díků. Polibek hříchu neškodně propluje kolem tváří modlících se rodičů. Neuškodí jim, nenajde půdu zloby na které by se uchytil a rozrostl. Žena vztekle zasyčí, nemůže se na ně dívat dlouho. Však poslední pohled ji na tváři vykouzlí znovu úsměv. Pohyb chlapcovi nožky pod stolem, směřující k noze bratra. I tak málo stačí k zasazení polibku.

Matka zvedne oči od svíce a položí synovi ruku na rameno a potichu ho napomene. Rudý polibek letící vzduchem narazí do perleťového srdce, které se najednou objevilo u chlapcovi tváře.

„Gabriello, Gabriello, kdy pochopíš že tohle nemá smysl?“ promluví žena do zdánlivě prázdné ulice. Jakoby odnikud vystoupí mladá dívka, zlaté vlasy vlnící se ve větru spadají přes blankytně modrý plášť. Klidný pohlede plný lásky a milosti odvrátí od modlící se rodinky a směřuje ho ke druhé ženě.

„Za chvíli ten kluk začne kňučet že už nemůže, že mu to nechutná a že se chce jít radši dívat na televizi. Maminka ho napomene, a tatínek řekne že kriminálka co dávají stejně není pro něj. Uražený, se slzami na krajíčku bouchne dveřmi.“ pokračuje žena v rudém. „Všichni lidé jsou plni hříchu a zloby, mé polibky jim jen dodávají sílu je činit. Odvahu, která jim zbabělcům chybí. Tvá srdíčka je ale nezastaví.“

Gabriella se znovu podívá do okna. „Možná ano. Zavře se do svého pokoje, rozvzlyká do polštáře v chvilkové nenávisti. Ale před usnutím se stejně znovu pomodlí svou modlitbičku za rodiče.“ odpoví s klidným úsměvem.

Rudá žena pokrčí rameny. „Pche, teď možná. Je ještě dítě, se zatemnělým mozkem. Vyroste z něj jen další pubertální fracek. A opilec jako tamten.“

Kývne hlavou směrem k prvnímu oknu. Teď už je za ním ticho, žena nejspíše bolestně sténá zamčená v ložnici, strachy objímající vyděšené děti. Nemusí se však bát, muž se raději vrátil do hospody.
„Drahá Altariel, to si nemyslím. Je to hodný chlapec, nadaný. Půjde na vysokou školu, vystuduje medicínu a bude pomáhat lidem od bolestí. Má velké srdce.“

„Velké, to tedy ano. Jen do něj píchnout špendlíkem a rozletí se jak nafukovací balónek.“ odpoví posměšně ďáblice. „Co bys řekla na soukromý souboj? Pravidla znáš, bez žádných dalších. Jen ty, já a tenhle hoch.“ zářivě se usměje, jiskřičky v očích se jí rozsvítí v očekávání.

Druhá žena se podívá do okna na malého chlapce. Věří, že ho Altariel nedostane, nesvede ho na scestí a špatnou stranu. Ale má dát v šanc ubohé nevinné dítěte?

„Nejsem na hazardní hry, my andělé to nemáme v povaze.“ usměje se nakonec.

„Bojíš se? Když má tak velké srdce jak říkáš, proč hazardní hra?“ usměje se Altariel provokativně. „Pokud vyhraješ, dostaneš tam toho opilce. Za svůj život už spáchal tolik zla, kolik ho za život nemůže napravit. Ale máš mé slovo, nedotknu se.“

Gabriella chvíli mlčí, ohlédne se po tmavém okně za kterým ještě před chvílí létalo nádobí.

„Dobrá tedy.“ řekne tiše. Natáhne ruku a rudá žena ji s vítězoslavným úsměvem stiskne. Chlapce za oknem teď čeká těžká zkouška, o které nemá ani potuchy. Bude se těšit z nadměrné přízně a polibků zla, Ďábel se nevzdá a o to více se ho bude snažit získat. Ale chlapec mu nebude čelit sám. Jeho strážný anděl bude stát vždy za ním, bojovat po jeho boku a snažit se udržet ho na správné cestě dobra.

„Je mi potěšením, změřit s tebou své síly. Zatím naschle, andílku. “

Redakční úpravy provedla Alisma Bailly Fisto.