Plamínek naděje
Pocit člověka, který přijde o milovaného… ale pořád ho vidí, někde v dáli. Vidí naději. Příběh pro vás sepsala Aileen Hawingtonová -*- Otevřu velké dubové dveře. Slabě zakvílí v pantech. Napnu se jako struna, když uvidím v rohu místnosti nějaký stín. Roztřesenou rukou zašmátrám po zdi, dokud nenahmatám vypínač a místností se nerozlije nažloutlé světlo. Nespouštím přitom oči z onoho stínu. Je to osoba, to vím. Leží zády ke mně a já se klepu stála víc. Opatrně přejdu až k ní a jemně ji za rameno přetočím na záda. Se rty semknutými pevně k sobě a žaludkem stáhnutým nervozitou a děsem se osobě odvážím podívat do tváře. John. Můj John. Ležel tam, jako by spal. Oči zavřené a na rtech vepsaný klidný...
Nešťastná náhoda
Dianně nedávno zemřeli rodiče a spolu se svým bratrem teď žijí sami. Podpěrným pilířem pro ni byl její přítel Lucas, ale když se s ní rozejde, její svět jí unikne mezi prsty a rozsype se na kousky. -*- Když jí zazvonil telefon, zrovna stála před zrcadlem. Chvíli zvonění ignorovala a prohlížela si svůj odraz. Vypadala stejně jako vždycky. Nakrátko ostříhané černé vlasy s tlustými fialovými pruhy na náhodných místech. Tmavě hnědé oči ohraničené dlouhými hustými řasami. Černé obočí se stříbrnými kroužky na koncích. V nose, na uších a na spodním rtu se na světle lesklo několik piercingů. Povzdechla si a natáhla se pro telefon. Na displeji zářil velký nápis ‚Lucas‘. „Ahoj, Dian,“ ozval se z reproduktoru zvonivý hlas. „Potřebuju si s tebou o něčem...
Co je zcela zřejmé
Některé věci nám mohou připadat naprosto jasné, i když pravda je ve skutečnosti úplně jiná. A jednoduchý omyl může mít dost vážné důsledky. -*- Den, kdy skončila moje spolupráce s M. a P. začal tak obyčejně, jak to jen šlo. Ráno jsem se pustila do vyvolání snímků z víkendu, abych je mohla odpoledne odevzdat. M. a P. měli zrovna rušné období – ona zrovna propagovala válečný film s oscarovými ambicemi, on zase poslední sérii mezinárodně ceněného seriálu z prostředí mafie. O fotografie z jejich společného soukromí byl enormní zájem a já jsem měla to štěstí být exkluzivní fotografkou tohoto hvězdného páru. Brali mě s sebou na dovolenou, na natáčení i předávání cen. Občas jsme s P. žertovali o tom, že jsem jako jejich mazlíček, jen s fotoaparátem....
Jarní probuzení
Moji drazí spisovatelé a čtenáři, ani nevíte, jakou radost jste mi udělali! Má druhá výzva opět přinesla nádherný příběh! A já vám všem za něj děkuji. Navíc se tentokrát zúčastnil úplně každý, kdo se přihlásil. Nikdo nepromeškal možnost přidat svůj střípek do příběhu. Ale dost již bylo zbytečných slov. Užijte si příběh Jarního probuzení, který pro Vás sepsalo celkem 18 osob a jeho délka se vyšplhala na úctyhodných 2700 slov a umístila se na druhém místě Udílení novinářských cen roku 2020. Vaše Vrba -*- Jsem potulným bardem, co prochází svět.Dnes šel jsem na západ a zítra jdu zpět.Poslyšte příběh o skutku, co z jara se stal.Ten příběh už poslouchal i samotný král! Napněte uši své, jen jednou jej vyjevím.Pak krásu vašich dcer na večer objevím.Teď nalij mi,...
Víla
Roztomilé oči malého dítěte se zvláštní mocí dokážou hrozné věci jedinou myšlenkou. * Dívám se do jejích očí, zelených jako nejčerstvější mech. Má krásné oči lemované dlouhými hustými řasami, ale ještě krásnější je její úsměv. Bílé mléčné zoubky tvoří úsměv dokonalý, přestože levý spodní špičák chybí. Ve tvářích se jí při úsměvu tvoří ďolíčky a spolu s jejími hustými blonďatými vlásky z ní dělají to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl – hotová víla. „Uděláš to, prosím?“ zamrká na mě, líbezný hlásek sladký jako med. Na co se mě vlastně ptala? Co že mám udělat? A kdo vůbec je? Kde se tu vzala? Já ji znám? Zamračím se. „Prosím,“ protáhne dívenka a když na mě upře svá veliká kukadla, veškeré otázky mi z hlavy zmizí, jako by v ní...
Adélka
Děti rády povídají neuvěřitelné báchorky. Dospělí je většinou odbydou mávnutím ruky. Koho by taky napadlo věřit malé holčičce, že se na ni její panenky zlobí? * „Adélka se na mě zlobí,“ řekla mi jednou. Přeskakovala pohledem ze mě na domeček pro panenky, se kterým si zrovna hrála.„Nezlobí se. Hračky se nemůžou zlobit.“„Ale můžou. Zlobí se na mě, když si s nimi dlouho nehraju. Nebo když jim ublížím.“„To si jenom hraješ na to, že se zlobí.“ Občas tvrdila, že její panenky něco dělají samy od sebe. Nevěnovala jsem tomu pozornost, vždycky měla velkou fantazii.„Ne, ne. Adélka mi to řekla. A mračila se. A taky říká, že mi ublíží.“„Nemluv hlouposti. Panenky se nemračí. A nemluví.“ Moje dcera byla trochu zvláštní. Zatímco jiné děti si povídaly mezi sebou, ona radši...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
