Tma
Slečna Mira si pro čtenáře připravila krátký příběh nořící se do mysli padající duše člověka, který je mrtvý a čeká na své znovuzrození. Nebo je to snad jen sen? -*- Tma – tma tak hustá, že jsem si byl jist, že mě pohltí, pokud jí brzy neuhnu. Jaký by to ale mělo smysl? Všechno bylo pryč. Jakýsi zvířecí instinkt ve mně ale vzbuzoval strach. Strach tak strašný a neovladatelný, že jsem ustoupit musel. Instinkt, který mě k tomuto donutil ale netušil, že za mnou už nic není. Mé bosé a zaprášené nohy poseté odřeninami a záděrami se s očekávanou kamennou podlahou nesetkaly. Místo toho mi kolem uší prosvištěl ledový vzduch, jako by se se mnou loučil a pak… Padal jsem. Nevím, jak dlouho. Nevím ani kam. Jedinou konstantou tohoto zvláštního přespříliš dlouhého pádu byla...
Úplňková noc
Moji milovaní čtenáři a autoři, potřetí mi bylo ctí uspořádat pro vás výzvu a potřetí jste mne nezklamali! Podařilo se vám sepsat strašidelný příběh, ze kterého až běhá mráz po zádech. Ač byl čas neúprosný, většině z přihlášených autorů se podařilo sepsat své pokračování a v jedenácti lidech dokončit příběh o rovných 1800 slovech a získali v rámci UNC krásné druhé místo v kategorii Umělecký počin roku. Doufám, že se vám bude líbit. Už vás nebudu zdržovat od čtení. Vaše Vrba. -*- Ten les tam stál tisíce let a dlouhá staletí do něj žádný člověk nevkročil. Možná je odrazoval už sám název – Les prokletých. Možná to byly obrovské pavučiny s průměrem několika metrů, které bylo dobře vidět už od kraje lesa. Možná jim stačilo jen slyšet skřípění stromů. Nejhorší to ale...
Stratená v myšlienkach
Burácajúce kvapky mi padajú na dáždnik, silný vietor sa mi opiera do chrbta a ženie ma vpred. Väčšina ľudí dnes neopúšťa teplo svojich príbytkov, ja však áno. Prechádzam pod veľkými dubmi a vdychujem čerstvý vzduch, vlasy mi padajú do tváre, no ja si ich nepopravím, iba ďalej kráčam. Kráčam, venujem sa iba svojim myšlienkam, ktoré mi v hlave tvoria tornádo. Nevšímam si ako kladiem nohu pred nohu, ani to ako otváram veľké hnedé dvere, preberiem sa až po tom, čo mi v nose udrie tá vôňa. Vôňa kníh! Nemusím ani zdvihnúť hlavu a viem že som v knižnici. To je to čo sa mi odohrávalo v mysli, moje najväčšie túžby. Netúžim po večnom bohatstve ani sláve. Túžim po vôni starého papiera, po pocite spoznania nového sveta. Musela som sem prísť, zaujíma ma niečo iné ako neustále...
Medvěd a král
Bylo nebylo, za starých časů, které si dnes nepamatují ani ti nejstarší z nás, jedno království. V něm žil starý král, který měl sedm dcer. Většinu z nich již dávno provdal za panovníky sousedních zemí, jen ta nejmladší, a jemu nejmilejší, ne a ne obléci svatební šat. Žádný z nápadníků se jí nelíbil, žádný jí nebyl dost dobrý. Tenhle byl moc starý, tamten zase moc ošklivý. Starý král se zlobil. Přemlouval, domlouval, vysvětloval a vyhrožoval, ale se svou dcerou ne a ne pohnout. A tak si král lámal hlavu, aniž by tušil, že srdce jeho nejmladší dcery už je dávno někomu zaslíbené. Nedaleko království žil na pokraji lesa mladý lovec. Říkalo se o něm, že je synem loupežníka a čarodějnice. Otce jaktěživo neviděl a matka byla baba prapodivná. Léčila ve...
Plamínek naděje
Pocit člověka, který přijde o milovaného… ale pořád ho vidí, někde v dáli. Vidí naději. Příběh pro vás sepsala Aileen Hawingtonová -*- Otevřu velké dubové dveře. Slabě zakvílí v pantech. Napnu se jako struna, když uvidím v rohu místnosti nějaký stín. Roztřesenou rukou zašmátrám po zdi, dokud nenahmatám vypínač a místností se nerozlije nažloutlé světlo. Nespouštím přitom oči z onoho stínu. Je to osoba, to vím. Leží zády ke mně a já se klepu stála víc. Opatrně přejdu až k ní a jemně ji za rameno přetočím na záda. Se rty semknutými pevně k sobě a žaludkem stáhnutým nervozitou a děsem se osobě odvážím podívat do tváře. John. Můj John. Ležel tam, jako by spal. Oči zavřené a na rtech vepsaný klidný...
Nešťastná náhoda
Dianně nedávno zemřeli rodiče a spolu se svým bratrem teď žijí sami. Podpěrným pilířem pro ni byl její přítel Lucas, ale když se s ní rozejde, její svět jí unikne mezi prsty a rozsype se na kousky. -*- Když jí zazvonil telefon, zrovna stála před zrcadlem. Chvíli zvonění ignorovala a prohlížela si svůj odraz. Vypadala stejně jako vždycky. Nakrátko ostříhané černé vlasy s tlustými fialovými pruhy na náhodných místech. Tmavě hnědé oči ohraničené dlouhými hustými řasami. Černé obočí se stříbrnými kroužky na koncích. V nose, na uších a na spodním rtu se na světle lesklo několik piercingů. Povzdechla si a natáhla se pro telefon. Na displeji zářil velký nápis ‚Lucas‘. „Ahoj, Dian,“ ozval se z reproduktoru zvonivý hlas. „Potřebuju si s tebou o něčem...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
