Soutěž

Mohlo by se zdát, že Vrba přichází s novou soutěží. Ale na tu je ještě čas. Mezitím si můžete přečíst příběh z pera Olivie Wines o dvou dlouhodobých kamarádkách, které spolu vedou zajímavou soutěž. Nahlédněte s nimi do jejich deníčků a zjistěte, kdo vyhrál nejnovější kolo. -*- Stařenka se zarputilým výrazem, převelice pečlivě, brousí do špičky konec své vycházkové hole. Je to dobrá, kvalitní hůl a rozhodně se o ní dá říct, že se o ni jeden může opřít. Žena zkušebně klepne hůlkou o zem, až se malým bytem ozve naléhavě pronikavý zvuk. Na seschlé tváři stařeny se objeví velmi ošklivý úsměv, když si všimne, že v parketách po hůlce zůstal malý důlek. V rádiu, které se v tomto bytě nikdy nevypíná, přehnaně veselý moderátor oznamuje, že jsou právě dvě hodiny odpoledne....

Když padají hvězdy

Někdy máme problém vymyslet, jak vypracovat úkol. Jindy je hodina natolik inspirující, že je až líto si zvolit jeden druh vypracování. Slečna Olivia krom obrázku složila i báseň, kterou si nyní můžete přečíst. -*- Uprostřed sametové noci sedíme spolu bez pomoci vjemů co zaměstnají mysl dáváme stále ještě smyl? Sedíme spolu, koukáme nahoru, nebe je plné jasného zázvoru. Hvězdy září, chutnají skořicí, Toť jsou ta naše srdce hořící. Když hvězdy padají, svět se zachvěje, tam kde nebyla, náhle je naděje. Chytni mě za ruku a drž ji pevně, oběma nohama držme se země. Nohy na zemi, hlavu plnou hvězd, tou jedinou nocí nechat se svést. Svítání ukončí protnutí sfér – v tomto okamžiku všechno je...

Ples starého obutí

Další báseň z pera slečny Wines je tu pro vás. -*- Na našem dvoře pár starých bot divadlo hraje loutkové. Oděné spoře do rytmu not Tančí jak z báje králové. Netopýr tleská jak komteska kremrolí potěšena. Se sladkou úklonou, ta obuv s dobrými mravy zamává s oponou a loučí se s davy. – – – (Kdo snědl všechny kremrole?!)

Z úcty k tradici

Druhá báseň z pera slečny Olivie je tu pro vás. -*- Tohle ráno voní po posledním sněhu a kávě a ani dnes nezapomínáš na něhu, tak hravě uzmeš mi peřinu – jediným hmatem – pak vyplatíš mě vrbovým prutem, prý z úcty k tradici. Tradiční ženy nekřičí, jen chtějí básničku tu o pravou o jaru, slepičce a vajíčku. Tak recituješ s úsměvem já si říkám „Čert to vem…“ Stejně ti trochu pohrozím, líbnu tě lehce, pak vstanu, ač k smrti se mi nechce. A ještě v pyžamu, nečesané vlasy dám ti onu kraslici, zástupkyni krásy. Opět, z úcty k tradici, vyrážíš na cestu, já zase k řasence, civilizačnímu gestu. A v té kraslici, jako bych se celá dala prázdná uvnitř, navrch gala. Křehká, křehká...

Popelkám

Čítárna má tu čest představit vám novou autorku – slečnu Olivii Wines – která se rozhodla podělit se s vámi o své básně. První z nich si můžete přečíst níže. -*-Sliby jsou těžké a těžce se nosí jako boty co nesedí a tak tlačí. A sundat nelze je, (ach nejde!) Tak čekáme, co z toho vzejde. A na ty boty nazouváme další a divíme se, že špatně se tančí. Prsty jak baletky do krve – nemohli jsme to splnit – tehdy poprvé? A ty promlčené přísahy – kolik by stálo odvahy vzpomenou si na všechny! A možná proto – slečny diví se – že nesedí jim Popelčiny...