Soutěž

Mohlo by se zdát, že Vrba přichází s novou soutěží. Ale na tu je ještě čas. Mezitím si můžete přečíst příběh z pera Olivie Wines o dvou dlouhodobých kamarádkách, které spolu vedou zajímavou soutěž. Nahlédněte s nimi do jejich deníčků a zjistěte, kdo vyhrál nejnovější kolo.

-*-

Stařenka se zarputilým výrazem, převelice pečlivě, brousí do špičky konec své vycházkové hole. Je to dobrá, kvalitní hůl a rozhodně se o ní dá říct, že se o ni jeden může opřít. Žena zkušebně klepne hůlkou o zem, až se malým bytem ozve naléhavě pronikavý zvuk. Na seschlé tváři stařeny se objeví velmi ošklivý úsměv, když si všimne, že v parketách po hůlce zůstal malý důlek.

V rádiu, které se v tomto bytě nikdy nevypíná, přehnaně veselý moderátor oznamuje, že jsou právě dvě hodiny odpoledne. Zatímco začíná krátká přehlídka nejnovějších zpráv, stará paní vstává. Pečlivě si uhladí černé šaty, stejně černé jako před dvaceti lety, kdy je kupovala. Důstojným krokem odchází do kuchyně, kde postaví vodu na čaj. Jak ty moderní zbytečnosti úplně vnitřně neschvaluje, rychlovarné konvici udělila svoji vlastní malou prezidentskou milost.

V kuchyňském stole je jeden jediný šuplík schovaný pod ubrusem. Z něj je teď rozvážným pohybem vytáhnut malý sešit v pevných, černých deskách a stejně pečlivým pohybem položen na stolek v obývacím pokoji, hned vedle čokoládových perníčků. Naprosto rovně.

Dvě hodiny, pět minut. Svět roztříští náhlé zazvonění zvonku. Ona důstojná, rozvážná osoba si zlomyslně zamne útlé dlaně a lehounce se uchechtne. Náhle o mnoho čiperněji vyrazí ke dveřím, kde si ještě v zrcadle upraví již tak precizní drdol bílých vlasů a téměř se zatajeným dechem otevírá dveře.

„Ivano,“ pozdraví ji se smrtelně vážným výrazem. Vlastně je to spíš konstatování než opravdový pozdrav.

„Fanynko, no ahoj. Holka, proč ty proboha bydlíš až takhle nahoře?! Já se ti, holka, divím,“ spustí kyprá žena podobného věku, zatímco se kolem vetché kamarádky prodře dovnitř.

„Františko, Ivano. Víš, že Fanynku já nesnesu,“ zazní ukřivděně.

„A to mi řekni, proč tady máš zase takovou zimu?“ ignoruje Ivana zcela její poznámku a sedne si do pohodlného křesílka u stolku. „A kam jsi dala ten vyšívaný přehoz, co jsem ti ho minule přinesla, aby to tu nebylo tak vážné, he?! Ten s těma barevnýma kytičkama a malýma roztomiloučkýma kočičkama?“

Fanynka, pardon, Františka, se zatváří asi tak, jak by se tvářila Johanka z Arku, kdyby ji v nebi zvali na přátelské posezení u táboráku. „Kávu?!“ změní téma lehce zvýšeným hlasem.

„Ale to víš, že si dám. Kávu já ráda. Turka, pořádného. Tři lžičky kafe a tři lžičky cukru. Smetanu máš? Já ti totiž nevím, ale jak není v kafi smetana, tak to prostě není ono.“

Zatímco se z kuchyně ozývá tiché cinkání lžičky o hrnek, Ivana se zuřivě prohrabuje ve své obrovské, zářivě rudé kabelce. Vítězoslavně vytáhne pomuchlaný deníček s potiskem spícího štěněte a s razancí sobě vlastní jím praští o stůl.

„Pardon, pardon,“ směje se, jakmile ji stihne káravý pohled kamarádky držící velmi horkou kávu. Když se i ta usadí, obě zvážní. Vymění si pohled. Do náhle potemnělé atmosféry se z rádia ozývá až protivně optimistická písnička o víně na Moravě.

„Takže. Nadešel čas,“ pronese slavnostně Františka a otevírá svůj sešit, „Čas zúčtování.“

„Jojo, matika, ta ti nikdy moc nešla, to já si pamatuju. Všechny trojčlenky jsem počítala za tebe,“ kývá hlavou paní Ivana a natahuje se pro máčený perníček.

„O to tu teď nejde. A i tak jsem měla trojky,“ poznamená kysele.

„To zase nepřeháněj, ty jsi měla vždycky maximálně dvojky. Na druhou stranu tě aspoň nikdy nebolela záda. A v tělocviku jsi měla vždycky výhodu!“

„Tak jsem to nemyslela!“ hlasitě zasyčí náhle zrudlá Františka.

„A navíc Fanko, ty dneska pořád odbočuješ od tématu! Tak abys věděla, tenhle týden mám krásných dvacet tři, ha!“

Vztekem pobledlá Františka se náhle rozzáří. „Dvacet tři?! A tomu říkáš úspěch? Já, má drahá, já mám čistých šedesát dva, šedesát dva!“

Ivana vybuchne v salvě pobaveného smíchu. Je to přesně ten druh smíchu, který vám říká, že jeho vlastník je osoba, která obejme, bodře poplácá po zádech a donutí vás vypít půl láhve čehokoliv alkoholického, pokud tedy budete dost rychlí a něco pro vás v té láhvi zbude. „Vždyť to je náš nový rekord! To musíme zapít!“ jásá a náhle ze své bezedné tašky tahá stříbrnou placatku. S blahobytným výrazem si dopřeje pořádný lok.

Druhá žena od ní bere placatku s jistou dávkou nedůvěry, ale překoná své předsudky týkající se hygieny a následuje kamarádčina příkladu. „Zelená, dobrá,“ ocení.

„No, ale teď mi povídej, jak se ti to povedlo?“ Ivana poposedá na svém křesílku celá napjatá.

„Vymyslela jsem nový trik, podívej,“ řekne hostitelka a natahuje se po své dokonale nabroušené holi, kterou podá zvědavé přítelkyni.

„Vždyť ty ji ale nepotře…“ začne Ivana, ale vzápětí si všimne onoho překvapivě ostrého konce. „Och,“ vydechne, „…ale to je proti pravidlům! Jasně jsme si stanovily, že nebudeme působit nic horšího než modřiny!“ Tón jejího hlasu je najednou ostrý.

Františka se ale pouze uculuje. „Já ale nic nepůsobím. Já hraju podle pravidel. Všimla sis, jaké je venku teplo? A co ti mladí nosí? Sandály, lodičky nebo dokonce žabky!“

Na tváři druhé stařeny se náhle objeví úžas. „Nechej mě hádat. Ty jsi jenom chudák stařenka, co nastoupí s touhle krásnou, neškodnou, nápomocnou holí do tramvaje. Není tvoje chyba, že vždy nějakou náhodou nakonec stojíš u někoho takhle spoře obutého. A jak se ta tramvaj houpe, víš, hůl ťukne taky, občas tam, někdy trošku pošimrá…“

Františka spokojeně kývá hlavou: „Všichni mě pustili sednout. Do jednoho. Kam se hrabe tvá dvacítka uvolněných míst.“

„Jen neboj. Příští týden tě dostanu. Nemáš ještě nějaké perníčky?“