Voják
Pro svého dalšího bobříka se slečna Rogerina rozhodla pokračovat v příběhu Vzpomínáš… -*- Unaveně jsem se podíval na monitor počítače. Šest hodin. Povzdechl jsem si. Ještě hodinu tu musím vydržet. Pak konečně zavřu, uklidím a půjdu domů. Zatočil jsem se na kolečkové židli, vzal si do ruky rozečtenou knihu a dal se do čtení. Jmenuji se Martin O’Donoughe a v knihovně pracuji už dobrých deset let – co skončila válka. Odešel jsem z armády, nedokázal jsem už dál zabíjet – stalo se tam něco, co jsem nedokázal vzít, nedokázal se přes to dostat. Jsem gay – hrdě to přiznávám. Na bojišti jsem ale musel zabít svého přítele, protože jsme ve válce stáli proti sobě. Vždycky jsem myslel, že bránit ve válce svůj lid je ta nejvyšší pocta. Od toho dne...
Děsivý zvuk
Myslíte si, že práce v knihovně je jen nuda? Tak to vás (i bobříka strachu) vyvede slečna Simelie z omylu! -*- Abigail Lernerová léto trávila v městské knihovně na brigádě. Jako práce to moc náročné nebylo, nicméně se jednou stalo, že zůstala na tuto knihovničku sama, jelikož její kolegyně onemocněla a vedoucí ten den trávila zatopená v administrativní záplavě. Jelikož to byla malá knihovnička, nestávalo se moc často, že by někdo přišel vypůjčit si nějakou knihu. Abigail to vůbec nevadilo, sama byla knihomolem a tyto dlouhé chvíle si krátila čtením, tento den však neměla náladu cokoliv číst a tak se rozhodla, že půjde založit vrácené knihy do regálů. Nakládala tedy knihy na vozíček a rozjela se s nimi k regálům, na pomoc jí pomáhal...
Případ u duhového jezera
Doufám, že máte chvilku času, protože Případ u duhového jezera od slečny Viljy sepsaný pro bobříka strachu není žádný krátký příběh. Ale rozhodně stojí za to ho přečíst! -*- „Martin říkal, že ho oždibovala rybička!“ oznámil nadšeně Felix mamince už asi po páté. „To je hezké, ale nesmíš do hloubky. Na tom jsme se domluvili.“ To už asi pětkrát slyšel zase Felix. „Já vím, já vím,“ pokýval chlapec střapatou hlavou a zakomíhal nohama, které byly ještě moc krátké na to, aby jimi ze židle dosáhl až na podlahu. Pak nabodl na vidličku zbytek řízku a začal maso okusovat. Měl slíbeno, že až oběd dojí, bude se jít moci koupat. To bylo v pořádku, protože táta mu vysvětlil, že když bude jíst hodně masa, bude z něj silák. „Ale rajčátka už nemusím,“ oznámil s plnou pusou. „Oběd...
K noze!
Bobříka strachu jen tak nic nevyděsí. Ale příběh slečny Klotyldy mu naježil chloupky na těle a doporučuje, aby jej četli čtenáři starší dvanácti let. -*- Nela si do drobného batůžku sbalila menší lahev s vodou a cestovní misku, naplnila si kapsu pamlsky a popadla vodítko. V té chvíli se bytem ozval charakteristický dusot a záhy stál Maxim, její kříženec teriéra, vedle Nely. Nela se, stejně jako mnohdy jindy, neubránila zasmání. Maxim byl prostě vždycky plný energie, i když zrovna spal, i když třeba zrovna přišel z dlouhé procházky, i když strávil hodinu hraním si s jinými psy. Právě dovádění s dalšími psy ho mělo za chvíli čekat. Když Nela před rokem zjistila, že se v nedalekém parku vždy ve čtyři odpoledne...
Mé já
Příběh pana Cinexe pro bobříka strachu je sice kratší, ale to nic nemění na faktu, že má pořádnou atmosféru a vy byste si jej neměli nechat ujít. -*- Procházím temnou uličkou mezi panelovými domy. Všude světla pouličních lamp, co prosvěcují tu noční hustou mlhu. Co krok, to větší pocit strachu. Proč vlastně? Přemýšlím nad tou paradoxní situací. Láska k tajemným chvílím a temným místům, ale zároveň husí kůže všude na těle, která je nechtěná. Zrychluji krok. Mou cestu lemují staré opuštěné domy. Okna beze skel, rámy bez dveří, domy bez duše. Světla lamp si pohrávají se stíny popraskané omítky. Podívám se na pravou stranu a domy nikde. To už jsem tak daleko od města? Otočím se. V dáli ve světle ho spatřím. Začínám opět zrychlovat krok a on také. Zahnu do postranní...
Noční kontrola
Existuje jedna profese, která každého z nás v určitém věku dokázala vyděsit. Ale pokud by se mělo stát to, co se odehrává v příběhu Noční kontrola, nikdo z nás by v takovém světě určitě nechtěl žít. Už se začínáte trochu bát? Tak chytněte za tlapku bobříka strachu a nechte tajemného autora, aby vás vystrašil. -*- Setmělo se a já stála na poloprázdné ulici. Nikdy nebylo ani jednoho človíčka, který by mi poradil cestu domů. Kdo jsem? A jak jsem se tu ocitla? V hlavě se mi honilo plno otázek a já si na nic nevzpomínala. Nakonec jsem se intuitivně rozhodla vydat osvětlenou ulicí a doufala, že přece jen někoho potkám. Netrvalo to dlouho a já konečně někoho zahlédla. Zrychlila jsem krok, až jsem skoro běžela. Vlasy měl schované v kapuci a nebylo mu vidět do obličeje....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
