Mé já

Mé já

Příběh pana Cinexe pro bobříka strachu je sice kratší, ale to nic nemění na faktu, že má pořádnou atmosféru a vy byste si jej neměli nechat ujít.

-*-

Procházím temnou uličkou mezi panelovými domy. Všude světla pouličních lamp, co prosvěcují tu noční hustou mlhu. Co krok, to větší pocit strachu.

Proč vlastně?

Přemýšlím nad tou paradoxní situací. Láska k tajemným chvílím a temným místům, ale zároveň husí kůže všude na těle, která je nechtěná. Zrychluji krok. Mou cestu lemují staré opuštěné domy. Okna beze skel, rámy bez dveří, domy bez duše. Světla lamp si pohrávají se stíny popraskané omítky. Podívám se na pravou stranu a domy nikde. To už jsem tak daleko od města?

Otočím se. V dáli ve světle ho spatřím. Začínám opět zrychlovat krok a on také. Zahnu do postranní uličky v lese. Všude tma, jen přímo přede mnou obrovská koule na nebi. Je úplněk. Stojím a koukám na tu nádhernou scenérii. V krvi adrenalin a husí kůže stále nezmizela. Pomalu otočím hlavu za sebe a znovu ho spatřím.

Je hrozně vysoký. Rozbíhám se, abych mu utekl, proč je tady, co po mě chce. Jak běžím dál vstříc úplňku, tak se přibližuje. Je rychlejší než já, říkám si a temným lesem běžím jako o závod. Před sebou vidím první známky civilizace, alespoň nějaká naděje. Běžím stále dál a radši se neotáčím. Snad mě nedožene.

Doběhnu k prvním domům a zabočím hned do první uličky. Nemůžu popadnout dech, naprosto vyděšen a zaskočen tím co jsem viděl, stále lapám po dechu. Strach koluje v žilách a kůži začíná polévat studený pot. Zvednu hlavu a otevřu oči.

Zastaví se mi dech.
Ta ulička byla slepá.
Přímo nad hlavou mi svítí lampa.

Celý život se mi přehraje přímo před očima, všechny ty špatné věci, co jsem udělal, všechny ty dobré, prostě vše, na co si teď vzpomenu. Jen stojím, vyděšený a tajím dech. Myslel jsem, že jsem mu utekl. Ale je to on, přímo přede mnou. Ve svém temném kabátu. Přemítám hlavou a nemůžu stále pochopit, proč z něho mám strach. Z mého vlastního stínu. 

Ztratili jsme ho,” slyším.


Vzduchem se line zvuk dlouhého pípnutí. Najednou už nevidím jen tmu, ani můj stín. Jen koukám ze shora na několik lidí kolem mě, mou přítelkyni a rodinu, jak jim z očí tečou slzy a sám na sebe na operačním sále.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *