K noze!

Bobříka strachu jen tak nic nevyděsí. Ale příběh slečny Klotyldy mu naježil chloupky na těle a doporučuje, aby jej četli čtenáři starší dvanácti let.

-*-

 

Nela si do drobného batůžku sbalila menší lahev s vodou a cestovní misku, naplnila si kapsu pamlsky a popadla vodítko. V té chvíli se bytem ozval charakteristický dusot a záhy stál Maxim, její kříženec teriéra, vedle Nely.

Nela se, stejně jako mnohdy jindy, neubránila zasmání. Maxim byl prostě vždycky plný energie, i když zrovna spal, i když třeba zrovna přišel z dlouhé procházky, i když strávil hodinu hraním si s jinými psy.

Právě dovádění s dalšími psy ho mělo za chvíli čekat. Když Nela před rokem zjistila, že se v nedalekém parku vždy ve čtyři odpoledne sejde pár pejskařů a nechají své potvůrky dovádět, netrvalo jí dlouho sebrat odvahu a dojít se na ně podívat. Od té doby se s Maximem připojovali často.

 Na místě se Nela vesele pozdravila s ostatními a vypustila Maxima. Psi se proháněli a občas si vysvětlovali, který z nich je větší a důležitější, páníčci si přátelsky povídali.

„Nemáte někdo nějaké zprávy o Anet?“ ptala se v jedné chvíli Janča.
 Nela si uvědomila, že ačkoliv Anet obvykle chodila vyloženě každý den, už několik dní nepřišla. Co bylo příčinou, ale netušila. O Anet nevěděli ani její psí společnici Millie, ani ostatní. Ale to se občas stávalo, stačilo hloupé nachlazení, zvlášť v kombinaci s ohledem k ostatním, a člověk společné venčení prostě vynechal.

Pravda, stejně se páníček často už den dva předtím cítil trochu nesvůj, o čemž se obvykle aspoň někomu zmínil. Stejně tak natažené svaly a podobné radosti jim obvykle nezabránili přijít se podívat, ostatně vyblbnutý pes byl doma klidnější pes. A klidnější pes znamenal rychlejší a pohodlnější rekonvalescenci.

Nějaké takové myšlenky běžely Nele hlavou. Jakkoliv si původně Anetinu nepřítomnost neuvědomila, teď ji podivně znepokojovala. Jako by na ní bylo něco víc, jako by předznamenávala obrovský průšvih.

Nela zavrtěla hlavou, ty myšlenky byly absurdní. Co by to asi tak mohlo být za průšvih?

 Další dny Nela vždy už z dálky vyhlížela, jestli neuvidí Anetiny zářivě zrzavé vlasy. Pokaždé ale marně. Většina jejich proměnlivé skupinky tomu žádný zvláštní význam nepřikládala, byť někteří se netajili obavami, jestli se Anet něco nestalo. Nelin nepříjemný pocit sílil.

 Tomáš přestal chodit stejně znenadání jako Anet, a Nela si to nejdříve úplně stejným způsobem neuvědomila. Nejspíš se projevilo to, jak byla jejich skupinka nestálá, a tak si navzdory občasným obavám o Anet Nela všímala hlavně toho, kdo na místě je a s kým si zrovna má co říct, než aby řešila, kdo všechno dnes nepřišel.

Když si čtvrtý den Tomášovy nepřítomnosti Nela večer uvědomila, že už ho pár dní nepotkala, nejprve ji ochromil chlad a pak se roztřásla. Další přišla na řadu snaha sama sebe uklidnit, přesvědčit se, že se přeci nic neděje, ale Nela nebyla moc úspěšná. Bála se, přestože sama moc nechápala proč.

Další den si při příchodu na jejich plácek v parku nebyla jistá, jestli víc vyhlíží zrzavou čupřinu, nebo chlapa v maskáčích. Neviděla ani jedno, a přijít blíž nikterak nepomohlo. Ani Anet, ani Tomáš nepřišli. Nela nebyla doopravdy překvapená, přesto pocítila zklamání.

Další den vyhlížela znovu, a další taky, a den poté stejně tak. Ani o Tomášovi nikdo z ostatních pejskařů nic nevěděl.

Jendovo zmizení bylo nenápadnější. Kvůli proměnlivému rozpisu služeb nikdy nechodil pravidelně, a občas prostě nepřišel ani v den, který někdy dříve přislíbil, protože třeba musel vzít nečekaně záskok.

Přesně tak si ostatně ti, kteří si všimli, vyložili jeho první nepřijití. V úterý prohlásil, že další den má volno a určitě se s Fíkem staví, a ve středu nepřišel. Ve čtvrtek taky ne, v pátek taky ne, ani v sobotu, ani v neděli.

To už Nela zdaleka nebyla jediná, kdo si podivných mizení všímal. Jako skupina si z toho zatím ale hlavně dělali srandu. Jarda prohlašoval, že s nimi bude muset přestat venčit, aby náhodou neutekl své dovolené kdesi v tropech; Míla dumala, jestli nemá za skupinkou posílat spíš manžela; Mirek chtěl zase posílat děti.

 S navrhováním toho, že pošle děti, Mirek přestal tím, že se stal dalším zmizelým. V podobné době jako on se přestala objevovat i Hanka, a nejspíš i Klára, přestože u ní to bylo těžké, ta prostě chodila málokdy.

 Dalším zmizelým, ač nepříliš záhadně, se stal jejich lehkovážný humor. Místo sdílení vtípků sdíleli vážně míněné obavy. Taky se začaly objevovat první hlasy, jestli je bezpečné se scházet.

Původně zcela neformální skupinka porušila určitá nepsaná pravidla. Začali si různě vyměňovat čísla, hlásit své plány, okolnosti venčení, začali o sobě vědět mnohem více, než se na letmé známé slušelo. Přišlo jim to potřeba.

 Jejich sblížení přineslo ovoce. O tom, že někdo záhadně zmizel, se dozvídali mnohem dříve, už nemuseli čekat několik dní, jestli se ještě neobjeví. Zmizelí se stávali nedostupní na telefonech, nedostupní na svých adresách, nedostupní v čímkoliv životě…

 Netrvalo dlouho, než Nela jednoho dne přišla na plácek do parku a ještě ve čtvrt na pět tam byla úplně sama. Muselo se to stát, bylo to logické. Vlastně bylo divné, že ona pořád měla odvahu na společná venčení chodit; a těm, kteří s větším či menším loučením chodit prostě přestali, rozhodně neměla nic za zlé.

Byla tu ale věc, která ji trápila. I ti, kteří se rozhodli raději přestat mít se skupinou cokoliv společného, mizeli. Nebo minimálně jedna z nich, Bety. Nela jí párkrát psala, sdílely spolu různé užitečné tipy stran výcviku svých miláčků. Ale jednoho dne Bety prostě přestala reagovat. Volání hlásilo jen nedostupného účastníka.

 Nela si nebyla jistá, co se to kolem ní děje, ale snažila se normálně fungovat. Zrovna poslala Maxima na jeho místo, chystala se mu odsypat granule na večeři.

Maxim v tomhle směru obvykle neměl problémy s poslušností, teď se ovšem rozběhl do úplně jiné části bytu, a navíc tam začal divoce, útočně štěkat a poskakovat.

„Maxime, k noze!“ zavelela rozhodně.

Ani s tímhle povelem obvykle nemívali problém. Ale ani tenhle povel tentokrát nefungoval.

Nic nebylo správně.

 Vůbec nic nebylo správně. Maxim se vzepjal na zadní a pak se jeho kůže odshora dolů roztrhla. Rána nekrvácela, neobjevila se ani kapka krve. Místo krve tam stálo divné cosi. Nejvíc ze všeho to bylo beztvaré. Přesto jako by ta beztvarost měla hlavu. A chapadla. Několik chapadel. Ta věc se podívala na Nelu. Smála se, Nela by přísahala, že ta věc se smála.

A vysílala své myšlenky, nebo něco takového. Nela prostě zachytávala něco, co musely být její myšlenky. Vzpomínka na odštěpení od… rodiče? Předka? Bylo jedno, čeho přesně. Zachycení na Maximovi. Přesun do tlamy. Putování tělem, najití místa. Taky tu byla touha získat víc. A touha ublížit Nele. Ublížit lidem. Všem lidem. Zatím musí růst bezpečně ve psech, ale přijde den. A teď ublížit Nele.

 Nela se vyděšeně rozhlédla, ale v té chvíli po ní věc skočila. Nela byla doma sama a docela ztracená.