Láska

Báseň z pera Nebelbracha Mechachy.

-*-

Jak plá vždy kapka, která země nedosáhla,
na střeše paláce se třpytí, zdobí ji,
ač věžní stroje se již ztrhly, nebijí,
tak rty má milá do srdce mi náhle sáhla,

tam vzala od puberty zplihlá táhla –
třást měla kulisami mých komedií –
jež zaseklá rzí bez násilí nežijí,
leč marně, celou silou svou je nenatáhla.

Zní zvony noční krajinou a hvězdy nítí,
déšť padá jako hvězdy, přání květům plní,
jdou poutníci svou cestou, kde je stín vždy vítá.

Mé milé rty, ti poslušní dva jezuiti,
se vlní jako v kaluži na střeše vlny.
Kdo ví a zná, jak aktivní je pasivita?