O vílách
A máme tu další polední pohádku, tentokráte z pera slečny Mayi Prinz. Žila byla jedna holčička, která byla tuze nešťastná. Rodiče ji neměli rádi a nikdy neměli daleko k bití. A tak se, kdykoli jen mohla, snažila utíkat pryč, do lesů. Tam někdy zůstávala i celé hodiny, dokud nenastala noc a ona se, promrzlá až na kost, nevrátila domů, kde ji čekalo zase jen bití. A tak není divu, že jakmile přišlo léto, ztratila se někdy v lese i na celé dny. Věděla, kde jsou potůčky s průzračně čistou vodou, jaké bobule může bez obav jíst a v jaké noře nebo vykotlaném pařezu si může v noci lehnout. Les se stal jejím skutečným domovem, znala každý strom a každý kořen, co ho tvořily. Nebo si to alespoň myslela. Jednou jím...
Za všechny omrzliny na světě
Po přečtení double drabble od pana Alexe, budete i vy souhlasit s bobříkem sta chvil, že pro některé chvíle se vyplatí mrznout. Třu si ruce, foukám do nich, abych zahřál promrzlé prsty. Už ani nevím, jestli se třesu zimou nebo nervozitou, sám to nepoznám. „Prostě s klidem,“ říkali mi. „Buď to bude fajn nebo ne. I kdyby to bylo fiasko, zkusit bys to měl.“ A tak tu stojím, vítr se mi snaží shodit kapuci a mám pocit, že mi k sobě přimrzají oční víčka. Nedám se, slibuji si. Je to přece moje chyba, že jsem tu o deset minut dřív. Jenže jak jinak bojovat s nervozitou? Kdybych šel na čas, bál bych se, že přijdu pozdě. Jsem já to ale pitomec, pomyslím si a mám chuť se otočit a utéct do tepla domova. Málem do něj vrazím. „Snad mi nechceš utéct...
Tajemná zima
A nyní si dáme něco kratšího. bobříka sta chvil z pera pana Cinexe Stara. -*- Jednoho zimního večera mne vzbudil nějaký podivný zvuk. Klepání na okno, alespoň mi to tak přišlo. Zvedl jsem se z postele a šel okno otevřít. Když jsem se podíval z okna, zahlédl jsem nějaký stín utíkajíc od našeho domu. Oblékl jsem se, vyběhl z domu do obrovské sněhové vánice a běžel směrem, kam zmizel ten tajemný stín. Běžel jsem minutu, deset, patnáct a už jsem skoro nic neviděl. Najednou přede mnou stál stín vysoký jako já. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se. „Jen tvé já, přišel jsem se podívat, jak si užíváš vánoce.“ Upadl jsem a vzbudil se uprostřed Štědrovečerní...
Bílé stíny
Dalším bobříkem, kterého ulovil pan Cinex, se stal bobřík městských legend. Za městem Kutná Hora je na první pohled krásný les na hoře jménem Kaňk. Mnoho lidí zde chodí venčit své domácí mazlíčky, někdo sem chodí na procházky do krásného čistého lesa. Když je den, je tento les opravdu jeden z nejkrásnějších, co můžete u nás vidět. Ale když je noc? Ne že by tento les v noci nebyl tak hezký jako přes den, ale je zde nejspíš něco, o čem nikdo z nás neví. Dříve zde na vrchu hory stála hájovna, která se z neznámých důvodů přestala používat a začala chátrat. Jen prohnilé kusy zbylého dřeva, nějaké kameny v okolí porostlé mechem a jinak všude hustý les. Této legendě bych nevěřil, dokud bych to nepocítil na vlastní kůži. Kolem té staré hájovny je zkrátka zvláštní...
Vánoční čas
V třetím kole si slečna Elizabeth vybrala k lovu bobříka sta chvil. A my jí gratulujeme k jeho ulovení. -*- Nastal klidný vánoční čas, kdy byli všichni šťastný a veselý, odevšad se linuly melodie vánočních koled. Jen jeden dům byl temný, jen jeden dům byl smutný. Zde čekalo se na zázrak. Malé děvčátko stůně a nikdo neví co s ní. Nic jí nebolí a ani teploty nemá, přesto leží v jen v postýlce a ani jíst nechce. Prostě jen leží a nic víc. Byl to stesk, co trápil jí. Když v tom se objevilo ve dveřích malé stvoření. Jeho kroky by poznala na míle daleko. Byl to její přítel tučňáček. Děvčátko se usmálo, a i zde se objevil vánoční...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
