Čekání na lásku

Poslouchali jste rádi vyprávění babičky o tom, jak se seznámila s dědečkem? Pokud ano, je zde pro vás příběh z pera slečny Cesmíny pro bobříka velkých citů.

-*-

Nastává soumrak a venku už je chladno. Stařenka sedí v křesle na verandě zachumlaná do deky a zasněně hledí na les, který se nachází kousek od domu. Ze stromů pomalu opadávají barevné listy a stíny mezi stromy, jako by se pohybovaly společně s mírným větrem. Ticho nadcházejícího večera naruší cupitání dětských nožiček, jak copatá dívenka utíká po trávě až k verandě.

„Babičko, budeš mi vyprávět zase nějaký hezký příběh?“ zeptá se holčička s nadějí v hlase.
Stařenka se na ní usměje a přikývne.

„Aničko, samozřejmě, mám spoustu příběhů k vyprávění. Posaď se do křesla a nezapomeň se pořádně zabalit do deky, abys neprochladla,“ řekla stará paní a stále hleděla k lesu. „A o čem ti mám dnes vyprávět?“

Dívenka se zavrtala do deky a pohodlně se usadila. „O Vílí říši. Vždy jsem tyhle pohádky měla ráda.“

„Tak dobrá, myslím, že je čas ti povědět příběh, který jsem ještě nikdy nikomu neřekla,“ řekla babička se smutkem v hlase.

„Jak už víš, Vílí říše existuje souběžně s naším světem. Ono to pojmenování není přesné, protože tam žije mnoho kouzelných tvorů a bytostí. Víly jsou zde něco jako královský rod, který moudře vede a ochraňuje tuto říši. Lidé na ně nevěří, možná jako děti, ale s dospělostí vymizí všechna fantazie. Čas od času se stane, že se tyto dva světy protnou, otevře se průchod a někdo může vejít.“ Takhle začala stařenka své vyprávění. Dívala se k lesu, jako by na něco čekala.

„Bylo mi sedmnáct, když jsem jednou v lese uviděla zlatou záři a vykročila do ní. Najednou jsem se ocitla na paloučku, kde pobíhali skřítci a opodál se páslo stádo jednorožců. Nevěděla jsem, kde jsem se to ocitla, ale zvláštní je, že jsem vůbec neměla strach. Všude byl klid a mír. Chvilku jsem ty tvory pozorovala a pocítila tu harmonii, s jakou pospolu žijí. S lidským světem se to nedá srovnat. Náhle se mezi stromy objevily tančící víly, smály se a ladně poskakovaly mezi květinami. Jedna mě popadla za ruku a už jsem tančila s nimi. Vůbec jim nepřišlo divné, kde jsem se tam vzala. Tančila jsem s nimi a cítila se šťastná. Pak mě víly odvedly k nádhernému zámku, kde všechno kvetlo.

Na schodech stál mladík, byl krásný a já od něj nemohla odtrhnout oči. Dnes už vím, že jsem se do něho zamilovala na první pohled. Řekl mi, že se jmenuje Elias a provedl mě zahradou. Vyprávěl mi o Vílí říši, jak spolu všichni žijí a jsou šťastní. Kdysi dávno víly obývali lidský svět, ale lidé je chytali a víly neměly klid. A tak odešly do tohoto světa, vzaly sebou i kouzelné tvory a brána se uzavřela. Tohle je útočiště pro všechny, kteří chtějí mír a harmonii. Vílí královna, což je jeho matka, všem vládne, nebo spíše ochraňuje. Občas se sem zatoulá nějaký člověk, může zůstat, jak dlouho chce. Někteří už neodejdou, jiní se vrátí do lidského světa, protože lidé v sobě mají dobro i zlo, které sem ovšem nepatří.

A tak jsem zůstala, i když jsem si říkala, že to bude jen na pár dní. S Eliasem jsem trávila mnoho času, tančila s vílami, vyčesávala jednorožce, mluvila s kamennými obry a vodními duchy. Všechno bylo tak kouzelné. Čas plynul a mě se už nechtělo vrátit zpátky. Elias byl milý společník a dokázali jsme si povídat třeba celé hodiny. Všechno bylo krásné a já tu chtěla prožít celý život. Jenže pak mě Elias jednou políbil a vyznal se ze svých citů ke mně. Byla jsem šťastná, protože jsem k němu cítila to samé. Jenže vílí královna byla proti našemu vztahu. Byla jsem pouhý člověk, i když s čistým srdcem naplněným dobrem, ale jen člověk. Elias jako princ se nemůže vázat k člověku. Milovala jsem ho tolik, že jsem se královny zeptala, co mám udělat, abych mohla být s Eliasem. Královna si mě za tu dobu také oblíbila, a tak mi byl dán úkol. Musím dokázat sílu své lásky. Mám se vrátit a prožít svůj lidský život, pak pro mě přijde Elias a já vypiju pohár s posvátnou vodou z jezírka. A navždy už zůstanu ve Vílí říši.“ Když stařenka dovyprávěla příběh, měla v očích slzy.
„Proto ses nikdy nevdala, babičko?“ zeptala se Anička. Stařenka přikývla na souhlas.
„Proč jsi mi tento příběh vyprávěla, když jsi to nikdy nikomu neřekla? Babičko, co se děje?“ starala se holčička.

„Když jsem se tehdy po víc jak roce objevila, všichni se samozřejmě ptali, kde jsem byla. Ale co jsem jim mohla říct, nikdo by mi nevěřil. Má sestra mě naštěstí nechala bydlet u sebe, i když se pak provdala a měla svou rodinu. Pomáhala jsem jí s výchovou dětí a starala se o domácnost. Když pak děti měly své rodiny, tak jsem se starala o vnoučata. A nyní za mnou chodíš, ty Aničko, mé pravnouče. Roky plynuly a já prožila šťastný, plnohodnotný život. Vím, co se o mně povídalo, že jsem bláznivá. Alespoň, teď už jsem stará, tak na trochu podivností mám nárok.“ Stařenka se odmlčela, a po chvilce pokračovala: „Cítím, že je čas. Mé srdce navždy zůstalo Eliasovi, nikdy jsem na něho nezapomněla. Přijde si pro mě, tak jak jsme si to slíbili.“

„Co když na tebe zapomněl? Co když nepřijde? Co když to všechno bylo zbytečné?“ vychrlila ze sebe Anička, ale babička jí pohladila po vlasech.

„Co když… to v lásce neexistuje. Je důležité věřit svému srdci a věřit v lásku. A já věřím, že přijde, že na mě nezapomněl. Věřím ve svou lásku.“ Pronesla stařenka odhodlaně a usmála se. „Teď už běž spát, Aničko, je pozdě.“

„Mám tě ráda, babičko,“ vyhrkla Anička se slzami v očích a dala své babičce pusu na tvář. Pak seskočila z křesla a utíkala domů.

Stařenka dál seděla v křesle a byla unavená. To vyprávění jí najednou tak ulevilo, jakoby z ní spadl nějaký balvan. Zavřela oči a usnula.

„Je čas, má lásko,“ řekl tiše Elias stojící na verandě vedle křesla. Vzal stařenku za ruku, ta se usmála a společně vykročili k lesu. Naposledy se otočila. Její staré tělo leželo v křesle, vypadala jako by jen usnula. Ona je zase mladá a vypadá stejně, jako tehdy v sedmnácti. Ani Elias se nezměnil, pořád je to nádherný mladík. A tak spolu kráčí vstříc společné budoucnosti.