Anděl strážný

Být andělem strážným je čest, které se anděl jen tak nevzdá. Tedy… Pokud to není anděl strážný jedné speciální osoby… Pak má totiž o zábavu postaráno a nervy napnuté k prasknutí. Užijte si bobříka smíchu z pera slečny Newiky.

-*-

Vítejte v mé hlavě, teda, jestli nějakou hlavu mám. První z věcí, ze které bych se rád vyzpovídal, je fakt, že se za stovky let nedokázali mudrci shodnout, jak vypadám. Vlastně se nedohodli ani na mé velikosti, na tom, kolik by se nás vešlo do místnosti, na tom… to je fuk. A co jste zač vy? Je mi to vlastně jedno, jen se potřebuju svěřit, protože je toho i na mne nějak moc.

Abych vám tak nějak od začátku vysvětlil, o co se jedná, jsem nový. No, jasně, nový – je to práce jako každá jiná. Teda, skoro. Liší se to v tom, že se nikdy nedostanete ze zkušební doby. Za sebemenší chybu vás můžou vyrazit na minutu, nebo tak nějak to alespoň šéf říkal. Ještě před pár dny jsem netušil, jak to vypadá, když někomu vymění strážného anděla. Když dostane strážný anděl člověka, který už něco zažil, už rostl, nezná jej pořádně. To musí být jasné každému i mimo tuhle branži. Jak jsem se už zmínil, jsem nováček a ještě nedávno jsem netušil, jak to vypadá, když dostanete rozpracovaný život bez jakýchkoliv poznámek. Zkuste uhodnout, co po mně hodili, jen co jsem vylezl ze školení, kterému jsem dodal přiléhavý název „Andělské super schopnosti pro blbečky,“ no jistě, že jsem nastoupil k nějaké už asi dvacetileté holčině, kvůli které s tím seknul můj předchůdce poté, co jí úspěšně protáhl životem až za maturitu.

Nejprve jsem netušil, co mu na ní vadilo, protože oproti běžné charakteristice lidí v tomto věku byla úplné neviňátko! Nepila, večery trávila s rodinou a nikoliv v podroušeném stavu v klubu v centru města, jako mnozí její vrstevníci. Když jsem se k ní přes všechny sféry konečně dostal, nevěřil jsem, že jí je ke dvaceti – do postele se kvůli plyšovým vetřelcům málem nevešla.

Ráno přišla moje chvíle! Vstala s myšlenkou na jedinou věc – kafe. Hrůza! Tak mladá a už na scestí! Shlédl jsem do prostorů kuchyně a máchnutím ruky jsem z kávovaru odstranil vodu a z mlýnku zrnka. Jak jsem to ale krásně vyřešil, myslel jsem si. Jenže chyba lávky. Vodu doplnila a další zrnka byla ve skříni v sáčku. Namlela je a vůně zakázaného nápoje mne praštila do nosu. Jen co připravila hrneček a chystala se dát vařit kávu, přestala jít elektřina. Jistěže mým přičiněním. Co jsem měl dělat jiného, abych jí zabránil v tom dovařit ten jed?! A ona, to nevinné stvoření, vypustila do světa takovou salvu nadávek, že by se ve mně krve nedořezal, kdybych byl hmotný. Jako opařený jsem neschopen činu koukal, jak se vytasila s kastrolem a kafe uklohnila na plynovém sporáku. Co mne potěšilo ještě méně, byl fakt, že hrnek plný té černoty s mlékem byl to jediné, čím povzbuzovala svůj mozek během dopoledního učení.

Ten den jenom seděla u stolu a ležela v knihách. Musel jsem se ale přesto činit, protože při zkoumání zdi prsty u nohou málem několikrát trefila zásuvku. To by se divila, kdyby zahlédla, jak ta malá nebezpečná krabička pod jejím stolem tancovala z místa na místo, jenom aby se vyhnula jejím prstům. To by byl průšvih, kdyby s toho všimla!

Jo, průšvih… depresivní, na mojí práci je, že o mně nesmí nikdo vědět. Žádný z lidí, ačkoliv ve mně podobné mnozí věří, nesmí získat jasný důkaz o naší existenci nebo o tom, že námi zaviněné situace nebyly přirozené. Často tak musíme nechat běžet jeden časový úsek několikrát a lidé jsou z toho zmatení. Třeba, když vidí přejít ulici dvakrát tu stejnou kočku. Naštěstí se pro tyto nechtěné následky zachraňování situace vžil i pojem a skoro nikdo z lidí tomu nepřikládá zvláštní důraz. Nesnáším změny času! Tak tomu alespoň říkáme my. A to mne ani nenapadlo, kolikrát ji budu muset použít, abych svou první svěřenkyni vůbec ochránil, jak se sluší a patří!

Další ráno vypadalo stejně jako předchozí. Zase jenom káva. Káva. Kávovar dnes funguje, elektřina také, ale teče zrzavá voda. Fuj! Jenomže mi nedošlo, že v zásobníku kávovaru byla voda čistá a tak si dopřávala ranní kávy plnými doušky a spokojeně se usmívala. Šťouchání bosou nohou do zásuvky se opakovalo a stejně tak i moje řešení. Zásuvka ale místo tancování po zdi pro dnešek zalezla za skříň.

Jen co dopila, oblékla se a vyrazila s hromadou tašek ven. Pokud jsem si dobře pamatoval, lidi takhle chodí shánět důležité věci, jako třeba jídlo. Než jsem si rozmyslel, jestli je dobře přioblečená a jestli ji nějak nepřimět k nápadu, že by si měla vzít šálu nebo mikinu navrch, jsem uslyšel třísknutí dveří a zhrozil se. Klíče byly uvnitř! Být hmotný, protočil bych oči. Místo toho jsem jen pootočil pomyslné ručky hodinek zpět a vytvořil realitu, kde se dveře nezabouchly, ale jen se od futer odrazily, aby si mohla klíčů všimnout. Zase tolik se toho nezměnilo, takže žádný problém.

Vyrazila z domu s klíči po ruce a pádila k obchodu. Jak je možné, že když se lidi nerozhlíží na přechodu, nic nejede, a když se rozhlédnou, málem je sejme parní válec… teda, auto?! No, cestu tam přežila bez úhony. Nákup taky zvládla, jen jsem před ní schoval tu sladkou limonádu a lahev piva, které chtěla koupit. Doufal jsem, že jí tím odradím od špatného směřování osudu, ale spletl jsem se. Nejenže ji cestou zpátky, kdy byla zamyšlená, jestli dvě položky na seznamu přehlédla, či je neměli, málem srazilo auto… Proč jen, když se člověk nerozhlédne, to auto jede?! Ale ještě se rozhodla, že se vydá nakoupit ještě jednou a jinam. To byl frmol.

Pivo i limonádu nakonec sehnala. Díky šéfovi, pivo nechtěla pít, ale použila ho jen jako přísadu do čokoládového dortu. Neměl jsem k jejímu vaření výhrad, protože školení na záchranu katastrof v kuchyni jsem ještě neabsolvoval. Mohl jsem tedy jen obdivovat, že většinu těsta nerozlila mimo formu a že dala celou směs péct na dobrou teplotu a dokonce, dokonce si i nastavila čas. A pak na něj zapomněla. Zoufalé pípání kuchyňského budíku buďto přeslechla nebo vyignorovala a tak začalo jinak tmavé těsto černat na uhel. A pak jako uhel vzplálo. To už jsem zasáhnout musel a protočil jsem ručičky o dobrý kus zpátky.

Zavrtěla hlavou a koukala jak puk, když holub posedávající na balkoně ze všeho toho časového zmatení udělal vývrtku a málem se slavnostně odporoučel dolů k zemi. Dál seděla u stolku a ďobala nohou do zdi. Zase. A málem se trefila do zásuvky. Zase. Tentokrát jsem pípání přeslechl i já a tak se musela historie opakovat potřetí.

Už jsem neměl chuť to zažít znovu a znovu. Opravdu ne. Má nevinná, kávou zkažená, svěřená duše stále likvidovala sličnou nožkou zeď a ohrožovala se přítomností zásuvky. Že já nezměnil chod minulosti úplně a tu pitomou zásuvku nepřesunul! Šéfužel, takhle by to nefungovalo. O tolik se vrátit nesmíme, protože bychom pokazili více, než byl kdy kdo schopen napravit.

Zvedl jsem se od ní a sám se dal do kontrolování obsahu trouby. Uznejte, prosím, že bez sebemenších kuchařských znalostí se mi vcelku dařilo. Identifikoval jsem část obsahu, která v jiných časových linkách tak ochotně vzplála. Šťouchnul jsem do ní jednou, podruhé, potřetí. Voněla parádně. Stačilo mírným poryvem větru vůni směřovat tím správným směrem a konečně si toho všimla. Zvedla se a nešťastnou buchtu vytáhla z pekla ve zmenšeném vydání dřív, než měla možnost znovu začít hořet.

Je to šikovná… Už si zase dělá kafe?! Rezignoval jsem. Zoufale jsem pozoroval, jak vykouzlila během mého chvilkového zamyšlení menší kýbl té odpornosti a odebrala se znovu hrát na honěnou se zásuvkou. Má trpělivost byla v koncích.

Naštěstí končil i další den, konkrétně můj druhý. Mezitím, co můj andílek spal, jsem si chtěl také odpočinout. To by ale nesmělo být nočních můr, které se mermomocí chtěli dostat do jejího snění a probudit ji opravdu nehezkým způsobem. Víte, běžně jsem vlastně poměrně společenský a i s ne kolegy rád prohodím slůvko, ale tyhle stvůry, to bylo vážně něco neodbytného. Přirovnal bych je k podomním prodejcům špinavých ponožek. Nikdo je nechce, ale prostě se vnucovat musí.

Už by se schylovalo k velmi agresivní debatě o důležitosti klidného spánku, kdybych nedostal ten spásný nápad, že místo můr vstoupím do snu já. A odnaučím jí tak každičký zlozvyk, který se jí kdy naskytlo ozkoušet. Tuhle noc jsem se pokusil směřovat veškeré své snažení a omezené znalosti i schopnosti na její pití kávy.  Z mé režie zlého snu o kávě se stala taková komedie, že to pro tuto noc i noční můry vzdaly. A ráno jsem myslel, že se zlý sen zdá mně.

Zase si uvařila kávu, zase se pokusila přizabít šťouráním nohou v zásuvce. Navrch ale ještě uklízela knihy. Na první vylila kafe, druhá jí spadla z poličky na hlavu, třetí vypadl vnitřek a stránky se rozletěly po celé místnosti. Zakvílel jsem a vrátil čas. V hrnečku se jí doplnila káva, na stole byl trochu větší pořádek a knížky pořád ještě čekaly na vybalení v tašce. Druhý pokus nedopadlo o příliš slavněji. Tentokrát nelétaly jednotlivé knížky či jejich součásti, teď spadla celá polička. Málem přímo na ni, kdybych ji nestihl zachytit a znovu rychle vrátit čas, aby si nestihla ničeho všimnout…

Ani jsem nechtěl vědět, kolik práce jsem nechtěně přidělal ostatním strážným andělům tím, že jsem několikrát vrátil čas, ale to už se řítila zase do dalšího problému. Vydala se na procházku ven. Oblečená byla dosti, boty měla také dobré, byl jsem spokojen. Spokojen až do chvíle, kdy šla po rovině, šla, šla… a najednou ležela na zemi. Ona se dokázala přerazit na rovině! Rovině! A hůř, její nešikovnost byla nezvratná – ať bych měnil časové dění jakkoliv, pokaždé by se venku rozplácla jak široká, tak dlouhá.

Bylo to zklamání. Přirozeně. Na tom úvodním semináři nám tvrdili, že cokoliv špatného máme být schopni zvrátit. Přišel jsem si neschopný… Tím se tak nějak dostáváme do tohoto momentu.

Visím si tu ve vzduchu, přemítám o světě a o otázkách, které trápily nejen lidstvo již po celá staletí, a slibuji si, že se do té práce opřu znovu, ještě víc… Ona. Ona to udělala zase! Zase má kafe! A zase dloube do zdi! Pitomá zásuvka!

Po jejím vzporu jsem začal klít už i já – její strážný anděl. Cítil jsem neskutečnou únavu a vyčerpání a jako protiklad toho zemitou vůni čerstvě uvařené kávy. Zhrozil jsem se sám nad sebou a naposled rozehrál hru na schovávanou se zásuvkou a nohou mé slečny. Naposled. Balím to! Končím! Vydržel jsem u ní dva dny a dávám výpověď, tohle nemám zapotřebí! Radši se odeberu na stáž do horoucích pekel…