Trable jménem láska

Bobříka velkých citů úspěšně ulovila Elizabeth Katherine Arlenová.

-*-

Pršelo a foukal studený vítr. Na letní den byla až moc velká zima. Jako by se v počasí odrážely pocity ženy, jenž byla jako jediná venku. Zahalená do černého kabátu stála s růží u hrobu a po tvářích jí stékaly jak slzy, tak studené kapky deště, ale vezměme to od začátku.

Mladá dívka se zrovna vracela domů. Šla pomalým tempem, stejně věděla, že bude mít problémy. A jak čekala tak se i stalo. Došla domů a byl řev. Bylo jí vyčítáno jak je nezodpovědná, a že by měla jít svému mladšímu bratrovi příkladem. Byla zvyklá. Bylo to dnes a denně. Nemělo smysl ani oponovat tím, že její bratr může být venku déle než ona, bylo jí vždy řečeno, že on nemůže dojít těhotný.

Opakovalo se to den co den, i ve chvílích kdy se zpozdila jen o pár minutek. Ten osudný den se naštvala, v polovině hádky se otočila ke dveřím a odešla. Ten večer se konala ve městě zábava a tak zamířila tam. Nešla přímo za pitím, ale spíše za chlapci. Jeden si jí vyhlédl a zamířil přímo k ní. Byl o něco starší, ale ne o moc. Pustili se do řeči a strávili spolu spoustu hodin. Z jednoho sršel chtíč, z druhého naštvání. Jeden chtěl zábavu, druhý pouze naštvat své rodiče. Ani jeden v tom neviděl lásku.

Člověk by řekl, že jednou se nic nestane, ale opak byl pravdou, mladá dívka o devět měsíců později přivedla na svět malou holčičku. Otec dítěte se k tomu postavil zodpovědně a vzal si obě dívky k sobě domů. S matkou svého dítěte si rozuměli a tak nebyl důvod, proč by nemohli být spolu.

Dny se měnili v týdny, týdny zase v měsíce. Půl roku uběhlo jako voda a přišly první problémy, muž začal pít a byl agresivní. Dívka se ho bála, ale po odchodu z domu by neměla kam jít, navíc s malým dítětem. Musela to zvládnout a vydržet. Třeba je to jen špatné období.

Čas plynul dál. Naše malá rodinka se rozrostla o dalšího člena. Dívka byla nešťastná a skrývala modřiny a šrámy po těle. I přes ty veškeré výlevy vzteku jejího přítele nechtěla od něj odejít. Přeci jen to byl otec jejich dvou malých dětí.

Nemohla je přeci odvést od jejich otce.

Její kamarádka z dětství si všimla, že se něco děje. Nabízela jí bydlení a pomoc. Vše dívka odmítala. Byla tvrdohlavá a dalo by se říct, že i lehce naivní. Ale dokud se otec o děti staral, nechtěla to řešit, vše ostatní bylo nic.

Přišel zvrat a muž vypil víc než dosud pil. Ten den poprvé chtěl uhodit své dítě, ale dívka tomu stihla zabránit, jenže tento čin byl pro dívku rozhodující. Když večer odešel do hospody, zabalila pár dětských věcí do tašky a odešla z domu. Zamířila ke své kamarádce s pár drobnými a nějakými těmi věcmi pro děti.

Když tam dorazila, vše kamarádce vysvětlila a poprosila o azyl. Samozřejmě tam mohla zůstat, jak jen dlouho potřebovala. Dny zase ubíhaly a ona žila jen pro své děti, nic jiného jí nezajímalo. Žádná společnost, žádné známosti. O svém bývalém příteli už také neslyšela a nikdy ho ani nenahlásila na policii za týrání. Tvrdila, že si za to mohla sama, že tomu nedokázala zabránit.

Jednou jí její kamarádka donutila jít na jednu sešlost, nebylo to nic velkého ani nic slavnostního, prostě vesnická sešlost pár lidí.

Byl tam jistý muž. Měl před sebou vázu s nádhernou kyticí a vypadal, že na někoho čeká. Dívka, tedy dalo by se už říct žena, si odvykla na společnost a svou nervozitou a nesmělostí přitahovala více pozornost, než si myslela. Už od vstupu jí ten muž sledoval, a ač nevěřil na lásku na první pohled, do téhle slečny se zamiloval. Podíval se na hodinky a pak znovu ke dveřím. Zakroutil hlavou a vydal se i s kyticí ta slečnou. S úsměvem jí předal kytici a odešel.

Zjistil si o ní pár informací. Přeci jen to byla malá vesnice a ona už tu nějaký ten pátek byla a tak nebyla všem obyvatelům takovým tajemstvím jako tomuto muži. Díky tomu, že věděl, kde bydlela, mohl začít dávat najevo svou lásku k ní a zařekl se, že se nikdy nevzdá. I kdyby se do něj nezamilovala, on si jinou hledat nebude.

Den co den nechával ženě růži se vzkazem před dveřmi. U šedesáté růže stála i pozvánka na kafe. Doufal, že to přijme a taky přijala. Ten večer byl dokonalý. Žena se tak skvěle nikdy necítila, už teď věděla, že mezi nimi je něco víc než přátelství, on miloval jí a ona jeho, jen jí stále k dokonalosti chyběli její děti, které ten večer hlídala její kamarádka. S omluvou a s vysvětlením, že musí myslet především na děti, odešla.

Muž neváhal ani vteřinku a další den přede dveřmi našla balíček a v něm dětskou hračku se vzkazem:

Chci si tě vzít, dovol mi to.

Byla to netradiční, žádost ruku a podobných dárků přišlo víc. Až jednoho dne stál za dveřmi on sám. Požádal ženu o ruku jak se patří. A ona řekla ano.

Svatba byla pohádková. Milovali se a každého překvapovalo jak moc. Nikdy je neslyšeli mezi sebou se hádat, žádný křik a žádný trable. Ona byla šťastná a její děti měli úžasného otce. On si je osvojil, aby bylo jasné, že jsou jedna šťastná rodina. Z dívky se stala spokojená žena a užívala si každý den se svými dětmi a mužem, který ukradl její srdce a ona zase jemu.

Přešla zase nějaká ta doba a oni se rozrostli o další dva členy. A i když jim to trošku přidělalo vrásky, byli pořád stejně zamilovaní jako když si, řekli své ano. Ne-li i o něco víc.

Jejich štěstí nemělo ale trvat dlouho. Stalo se to náhle a bez upozornění. Ten den pršelo a bylo chladné počasí. Jejich nejmladšímu dítku bylo teprve deset měsíců. Když zazvonil telefon a přišla tragická zpráva. Muž zemřel při autonehodě. A tak skončila velká láska, o které si každý může nechat zdát.

Už je to dvacet let a žena stojí před jeho hrobem. Déšť jí smýval z tváří slzy, které jí tekly. I po tolika letech žena stojí oděná v černém u jeho hrobu a v ruce drží rudou růži. Už nikdy nepotkala nikoho, koho by milovala. Nemohla milovat, protože svou lásku měla a ztratila. Sehnula se dolů a položila růži.

„Miluji tě a milovat budu, ať budeš kdekoliv.“

Slova, jenž napsal do prvního vzkazu mu říkávala vždy, když tam byla.

Redakční úpravy provedla: Darkness deStination