Tajemná džungle

Tajemná džungle

Vstupte s bobříkem toulavých bot a slečnou Elizabeth Katherine Arlenovou do Tajemné džuhle!

-*-

Už jsem zase balila svůj cestovní batoh. Bylo to tak vždycky. Doma jsem strávila vždy jen nutnou dobu, k přebalení si věcí a k přípravě na další cestu. Nikdy to nebylo víc jak jednu noc. Tedy tentokrát to byli noci dvě. Většinou nejezdím sama, jsme parta bláznů, která ráda jezdí vstříc novým dobrodružstvím. Tentokrát nás čekala náročná cesta skrz džungli k starému chrámu. Dobalila jsem si pár nezbytností a čekala na odvoz.  

Nemusela jsem čekat dlouho a před domem už stálo auto a po celé ulici se rozléhal zvuk troubení. Lidi jsou už zvyklý, dělají to pořád. Aspoň mí sousedé věděli, kdy odjíždím. V autě byli další tři lidi a druhé auto s dalšími čtyřmi lidmi čekalo již na letišti. Hned jak jsem si vlezla do auta mě šokoval pohled na Jacka, jel s námi poprvé stejně jako jeho dvojče. Jack byl oblečený jako na pláž. Z jeho outfitu nešlo poznat, že se chystáme projít skrz džungli k starému chrámu. A je jasné, že nezůstane jen u prohlídky zvenku jak je to krásná budova. Zmateně jsem se koukla na jeho bratra, který zadržoval smích a poté i na řidiče, který měl taky se smíchem namále. Přemýšlela jsem, zda sem blázen já nebo oni a zda Jackovi někdo vysvětlil pointu naší výpravy. Nakonec vyšlo najevo, že chtěli vidět mojí reakci, že potřebné věci má sbalené. Já nad tím jen zakroutila hlavou a pomyslela si, že pokud v tomto duchu pojede celá výprava, tak se stane nějaké neštěstí. Ale zase je pravda, že nějakého toho šaška sebou je potřeba.  

Cesta autem proběhla rychle a za chvíli jsme se vítali s druhou polovinou naší výpravy.  Zamířila jsem rovnou za Samantou. Ona a já jsme jediné holky v partě.  Nijak nám to nevadí, horší je, když jedna z nás z nějakého důvodu nemůže jet, to pak je nejen fyzicky vyčerpaná ale i psychicky z těch věčných puberťáků.   

Čas utíkal rychle a my za chvíli seděli v letadle, kde začala další komedie. Pánové se začali hádat o tom kdo bude sedět u okna.  No čekala jsem, kdy je někdo vyhodí, ale nakonec se domluvili a mohla začít poklidná cesta za dobrodružstvím. 

Konečně jsme stáli před tou džunglí. Konečně jsme stáli v tváří tvář dobrodružství, protloukání se skrz divočinu, setkání se s novými druhy živočichů, a hlavně cíl naší cesty – chrám. Kamenný chrám, který je někde uprostřed všech těch keřů, stromů a jiných podivných věcí, skrývající, dle legend, poklad plný zlatých mincí, rubínu, safíru a diamantů. Ale také chrám plný nástrah a nebezpečných věcí. Budeme muset být na pozoru! To samé jsem prohlásila před všemi. Někteří se zděšeně na mě koukli jako kdyby jim až teď došlo, co nás může potkat. A jiní byli natěšení jako malý děti o Vánocích.  

Vstoupili jsme dovnitř. Všichni jsme byli plný smíšených pocitů a adrenalinu. Ve mně se mísili pocity strachu, štěstí a zodpovědnosti. Přeci jen jsem tento výlet spískala já, a tak jsem tak trochu zodpovědná za ty druhý, ačkoliv jsou tady plně dobrovolně. 

Už nějakou chvíli se prodíráme vším možným a nemožným bez větších problému.  Když se začalo stmívat, tak jsme rozbili tábor.  Po dalším dlouhém dohadování jsme se dohodli na hlídkování.  Hlídali jsme ve dvojicích po dvou hodinách. První dvojce začala v deset večer a poslední v šest ráno. Noc proběhla také proběhla bez komplikací. Tahle výprava byla celá až moc bez komplikací. Čím víc se nic nedělo tím větší strach jsem měla strach.   

A ukázalo se, že ten strach byl oprávněný. Když se další hodiny nic nedělo, tak se šašci naší party začali předvádět. Netrvalo dlouho a  jeden z nich se kam si propadl.  A nikoho nepřekvapilo, když ten druhý za ním skočil také. Mám pocit, že spolu chodí i na záchod. Po tom, co jsme je nechali zkouknout okolí, jak to tam dole vypadá jsme zjistili, že stojíme všichni na tenkém ledě. Pod námi se rozléhalo jakýsi bludiště či směsice chodeb, vedoucí bůhvíkam kam.  Přišlo složité rozhodnutí, buď tam skočíme všichni a pokusíme se najít cestu ven, nebo se je pokusíme vytáhnout a riskovat, zda se nepropadneme každý na jiném místě. Nemohli jsme se rozhodovat moc dlouho jinak by za nás mohla rozhodnout za nás.  

Neochotně jsme všichni skočili dolů a vydali se vstříc neznámým chodbám.  Jakmile jsme byli všichni dole první, potom co jsme se kontrovali, zda jsme všichni v pořádku, tak jsme prohledali batohy abychom zjistili, čím si případně můžeme značit cestu abychom nebloudili.  

Pochodovali jsme skrz chodby. Tam a zpátky.  Motali jsme se stále dokola, ale strašně dlouho trvalo, než jsme si to uvědomili. Vlastně jsme si toho všimli, až když jsme znovu stáli pod dírou, kterou jsme sem skočili.  Sice jsme si cestu značili, ale ty značky zmizeli. Nikde nic. Prošli jsme to tak třikrát. Třikrát jsme takto dobrovolně bloudili. Když už jsme po několikáté pod tou dírou a bez ničeho čím bychom si mohli značit cestu. Byli jsme unavení. Nevěděli jsme kudy kam. Tahle cesta byla nad rámec našich sil.  Byla to má chyba přecenila jsem svoje síly a zatáhla do toho i ostatní.  

Chtíc nechtíc postupně jsme začali usínat. Přesto že někteří z nás se snažili zůstat vzhůru, aby hlídali, tak postupně také usínali. Nebylo divu však jsme nachodili víc, než bylo dnešní den v plánu. Byla jsem poslední, která usnula. 

Když jsem se vzbudila nikde nikdo nebyl. Byla jsem jinde. Tam kde jsem se vzbudila, jsem předešlou noc neusnula.  Bezhlavě jsem vyběhla do první chodby, kterou jsem viděla. Bloudila jsem. Nevěděla jsem kudy kam, možná jsem se motala stejně jako jsme předešlí den bloudili s ostatními.  Nakonec jsem se objevila v jakési kamenné místnosti. Bylo to tam zatuchlé a vedla sem jen jedna cesta. Na druhé straně byla mříž. Stála jsem uprostřed a nevěděla co dělat. Za tou mříží se cosi mihlo, bylo to velké a nechtěla jsem se s tím setkat. Otočila jsem se, ale cesta za mnou již nebyla. Když jsem se otočila zpět k mříži, tak se začala zvedat. Z místnosti za ní se začalo přibližovat ohromný stín. Klepala jsem se strachy.  Vyšel z ní lev.  Byl větší, než bývá zvykem, tedy aspoň z mého pohledu. Pomalu se ke mně plížil. Nevěděla jsem co dělat. Nemohla jsem se dělat. Strach mi nepovolil žádný pohyb. Mohla jsem jen zavřít jen oči a než jsem tak stačila udělat, zahlédla jsem, jak napřahuje tlapu. 

… 

Trhnutím jsem se probudila a zmateně se koukala kolem dokola. Seděla jsem v letadle, které právě přistávalo. Byl to jen sen? Mělo mě to varovat? 

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *