Osudová chyba

Včerejší strašidelný příběh je minulostí. Pokud se ale stále trochu bojíte, třeba vás uklidní pan Connor Ian McBrownnies s bobříkem velkých citů. I když… Podle názvu příběhu to nevypadá na šťastný konec…

-*-

„Ano!“ odpověděla Elena na osudovou otázku. „Vezmu si tě, Rome!“ pokračovala s odpovědí na otázku, jestli se stane jeho nevěstou. Byla nadšená, na žádost o ruku čekala pomalu pět roků. Pět roků žije s Romanem, aniž by se o něm moc dozvěděla. Dodnes nezná jeho kamarády, zájmy a to nejzajímavější – jeho rodinu.

„Víš, zlato,“ začal Roman promlouvat k Eleně jeho typickým začátkem věty, „pamatuješ, jak jsem ses neustále ptala na mou rodinu?“

„Jasně, jo, ale vždy jsi změnil téma a po zbytek dne jsi byl docela… no… navrčenej.“ Odpověděla Elena s mírným zaváháním.

„Asi je na čase, abys je poznala…“

„Fakt?!“ skočila mu do řeči a trochu se provinile začervenala. Kam se podělo její slušné vychování?

„Jako moje nastávající bys je měla poznat. Už je na čase. A ke všemu měli bychom je pozvat na naši svatbu.“

„A kdy bys plánoval naše seznámení?“ vyřkla svou otázku.

„Zítra, v osm.“

„Cože?“ vykulila oči Elena. „Už zítra, vždyť nemám čas ani na pořádnou přípravu! Co jim řeknu a jak se představím a… a.“ nenacházela další slova Elena.

„Neboj, vše je již připravené. Ty se postarej jenom o to, abys vypadala úchvatně.“ řekl Roman během zvednutí se z drahé bílé pohovky.

„Počkej,“ zastavila Elena Romana „jak jsi věděl, že ti řeknu ano?“.

„Nemělas na výběr.“ mrkl na ni a tajemně zmizel ve dveřích.

Elena vyčkávala, až se za čerstvým snoubencem zaklapnou dveře a ona se bude moct na pohovce vyřádit. Čekali byste to, já se budu vdávat, pomyslela si. Splnil se její sen!

***

Pípání budíku vzbudilo Elenu v devět ráno. Natáhla ruku na levou stranu postele, aby mohla pohladit svého nastávajícího, ale to čeho se dotkla, byla pouze peřina.

Roman je v práci, vždyť je to jasné, je to tak každý den, uvědomila si.

„No nic, je čas vstávat!“ povzbudila se nahlas a vstala z postele.

Ustlala saténové peřiny, v koupelně se upravila, popadla v lednici krabici džusu, který si nalila do sklenice a vydala se ke své pracovně.

Na pracovním stole ji něco překvapilo, – talíř s jídlem. Elena nikdy nesnídá, a tak nečekala, že by našla na stole jídlo. Roman ji holt opravdu miluje

Čas letí, opravdu rychle a Elena se při pracovním zapálení ani nedívala na hodiny. Popravdě, byla docela nervózní z dnešního setkání s Romanovou rodinou. Vzala si tedy více práce, aby na to stále nemyslela. Její čas však nadešel.

Roman jí zanechal vzkaz, že má být v šest připravena. Elena tedy moc času na přípravu nemá, zbývá jí pouze půl hodiny.

To stihnu, jsem přeci holka šikovná, motivovala se Elena.

Elena si nejprve dala rychlou sprchu. Poté se vrhla k šatníku, jenž je přeplněn všemi různými značkovými kousky. Všechny šatičky byly pořízeny přímo ze špičkových butiků, které Roman sám sponzoruje.

Je to výhoda, žít s boháčem, myslela si Elena. Počkat! Teď zním jako úplná zlatokopka, samozřejmě, že jsem s Romanem proto, jaký je.

Elena ani nečekala, jaký problém bude vybrat si šaty. Jedny jsou příliš krátké, druhé až moc extravagantní. Do oka jí padly elegantní červené šaty z loňské kolekce večerních šatů. Červené lodičky krásně doplnily celý komplet.

Na krk si dala zlatý náhrdelník s perlou a na uši si vybrala krásnou lišku od Swarovskiho.

Decentní make-up a vlasy vyčesané vlasy se sponkou jako doplněk celý komplet vyšperkovaly.

Přesně v šest byl Roman doma jako na koni a Elena na uvítanou políbil.

„Vypadáš skvěle, drahá! Ty víš, čím mě potěšit.“ řekl a dal jí další pusu.

Ruku jí dal okolo pasu a mírně ji tlačil ke dveřím až směrem k autu. Elena byla zvyklá, že jí Roman navigoval. Nebylo to nic, co by nedokázala přežít.

***

„Víš, zlato, mám špatný pocit, asi strach. Doufám, že vše bude v pořádku.“ Svěřila se Romanovi Elena během jízdy.

„Neboj, vše bude v pořádku. Jenom mlč, nevyvolávej žádné konverzace a čekej na moje pokyny.“ pověděl jí Roman bez náznaku emocí.

„Žertuješ, že?“ vyhrkla ze sebe.

„Ne, myslím to smrtelně vážně.“ vyvrátil Eleninu otázku.

Elena celou cestu byla zticha a ani nepromluvila.

***

Eleně se rozzářily oči při pohledu na ohromnou vilu. Byla zvyklá na luxus, ale tohle byla úplně jiná úroveň.

Roman zastavil u obří brány, stáhnul okýnko u auta a zmáčkl tlačítko u zvonku.

„Prosím?“ ozvalo se plechovým hlasem ze zvonku.

„Roman Ashburn“ odpověděl krátce.

„Ano, pane! Madam Ashburnová s rodinou na vás již čekají!“ rychle pověděl hlas a brána se otevřela. Roman vjel do areálu sídla.

Wow, tohle je úžasné, pomyslela si Elena.

Elena vysedla z auta a spolu s Romanem kráčeli ke dveřím. Dveře se rázem otevřely a Elena uviděla ženu, nejspíše Romanovu matku. Byla to krásná žena.

Nechci vědět, kolik má plastik, řekla si v duchu.

„Romane, zlato, vítej zpět doma.“ usmála se na Romana. „A vy musíte být ta krásná dáma, kterou si Roman našel.“

„Ráda vás poznávám, madam Ashburnová.“

„Pojďte dál, již na vás čekáme.“ pustila je do domu Karen.

Elena byla unesena tou krásou a to viděla jenom některé části sídla.

Když dorazili do jídelny, Elena se usadila mezi ostatní členy početné rodiny Ashburnových. Všechny místa byla zaplněna, ale jedno zůstalo prázdné. Elena se však neodvážila zeptat, kdo na rodinné setkání nepřišel.

Večeře se uchylovala dobrým směrem. Všichni se bavili, Elena plnila signální Romanovy pokyny.

„Já vlastně pracuji jako marke…“ chtěla Elena popsat svoji práci, ale byla přerušena.

Zvonek u dveří zazvonil a Karen se zvedla se slovy: „Vypadá to, že máme posledního hosta. Asi konečně dorazil Jacob!“

Elena si chvíli představovala, jak asi bude vypadat Jacob. Roman se totiž o něm párkrát zmínil. Podle jeho slov by měl Jacob být jeho „problémový bratránek“.

Jacob s Karen dorazili do místnosti. Elena se zvědavě podívala na Jacoba. Ve chvíli, kdy ho spatřila, byla udivena.

„Romane,“ kopla pod stolem do něj, „potřebuji si odskočit.“

„Cestu najdeš, je tady několik koupelen.“

Elena se zvedla, všem se omluvila a rychle šla najít koupelnu, ve které se zamkla.

Tohle není možné, nezdálo se mi to? Možná jsou si jenom podobní, uvažovala Elena.

Její uvažování však překazilo odemknutí dveří koupelny. Jacob vtrhl dovnitř.

„Dlouho jsme se neviděli, že?“ mrkl po ní.

„Jak ses sem dostal?“ ptala se rychle.

„Vymluvil jsem se na to, že si po dlouhé cestě potřebuji odskočit. A můžeš si všimnout, že tenhle zámek dveří se dá jednoduše odemknout ze všech stran. A všichni návštěvníci tady chodí na tenhle záchod. Dokonce moje bejvalka.“

„Aha. Ale víš, že tady nemáš co dělat?“ snažila se Elena zbavit Jacoba.

„Vím. Ale ty jsi každým rokem čím dál tím krásnější.“

Jakmile Jacob dořekl poslední slovo, pustil se na Elenu. Začal ji zuřivě líbat. Elena se mu plně oddávala, ale vše zarazila, než by došlo dál.

„Jsem zasnoubená a to, co se dělo na střední je už dávno.“ přerušila ho.

„Tak hele, holka. Máš na výběr. Buď si vezmeš mého uhlazeného bratránka, nebo se můžeš stále vrátit ke mně.“ vyhrkl Jacob.

„Já si dávno vybrala. To co bylo, už není! A teď mě omluv, musím se vrátit.“ Skončila s posledním slovem Elena konverzaci a vyletěla z koupelny. Dobře však tušila, že dělá chybu.

Při průchodu bludištěm sídla Elena zaslechla křik. Linul se z jídelny.

Stalo se něco vážného? Doufám, že je vše v pořádku, pomyslela si.

Když dorazila do jídelny, spatřila Romana hádajícího se s Karen. Elena se však v hádce nevyznala. Kdyby nešla do koupelny, znala by detaily. Nebo by hádka nevznikla? To se už nedozví.

„Eleno, odcházíme!“ obrátil se k ní Roman.

Elena poslechla jako poslušný pes a s Romanem opustila sídlo. Nestihla se ani rozloučit. Asi to bylo dobře, nepotkala se s Jacobem.

Oba nastoupili do auta a plnou rychlostí jeli vstříc Romanovu bytu.

„Rome, co se tam stalo?“ chtěla Elena znát vysvětlení.

„Do toho ti nic není. Soustřeďme se teď na naši svatbu, drahá.“ odsekl a změnil rychle téma.

Eleně teprve teď došlo, že udělala osudovou chybu. Srdce ji táhne za Jacobem. Na to je však již pozdě.