DM 36 – Siny
Tři oříšky pro nikoho. Doplněno v bonusovém kole. Konečně jsem se vracel domů. Byl to tak zvláštní pocit, procházet se po těch letech znovu rodným městem.Mnoho se změnilo. Neměl jsem však čas se tím příliš zabývat. Spěchal jsem domů, k rodičům, k sestře, k mým nejdražším. Tady za tím vysokým panelákem by měl být ten náš. Jenže… není. Jsem tu správně? Ano, támhlety houpačky poznávám. Zastavoval jsem lidi, ale každý mi odpověděl stejně: ,,Ten panelák už není.“A pak jsem to pochopil i já.A tak jsem zahodil těch pár dárků, co mi cestou cvrnkly do nosu, do koše. Ty neúžasnější dárky… byly rázem dárky pro nikoho.
DM 38 – Linn
Hlučností ticha. Doplněno v bonusovém kole. Jak hrozné může být, když vás nikdo nikdy nevyslyší…Ječím, až se místnost třese, připadám si jako vězeň! Proč mě nikdo neslyší? Své trápení jen světu dát, nemůžu ani trochu spát, protože problém pořád tu je a každá tříska rozbolí mne! Křičím až k zbláznění, každý mne lituje, nikdo nic nezmění, každý se dívá zle, protože nechci žít, protože smysl to nemá, můžu jen tiše výt, bolí mě ruka levá, když sednout si chci, tak nemůžu, z žalu, ničemu nepomůžu, pláču, v ohromném sálu, ticho je tu nekonečné, vzduch protíná ticho věčné a já přestávám žít, kam jenom můžu...
DM 42 – Evelina
Něco končí, něco začíná. Doplněno v bonusovém kole. Vzduch se pročistil. Toho dne bylo jasno a sluneční paprsky jemně hladilo poničenou planetu. Byl to přesně rok po té podivné apokalypse. Všude se stále váleli odpadky a všechny budovy byli pobořené. V tichu a prázdnu se ozýval jen poryv větru. Silnice a chodníky byli pomalu pokryté plevelem. Ale přeci jen… „Tak to bylo úchylné,“ prohlásila nejspíš poslední žijící žena na této planetě. „Taková pecka! Ale už je asi po všem,“ pokrčí nos a podívá se na svého partnera.Muž se ironicky poušklíbnul. „To bylo hustý, jakože fakt. Ale žijem, ne? Tak pojďme se podívat na ten divnej novej...
DM 39 – Alisma
Kyselá pomsta. Doplněno v bonusovém kole. Celý okruh školy se dělil na dva tábory. Jedni ji upřímně nesnášeli a těch zbylých pár ji obdivovalo. Čím dál více lidí ale přecházelo do prvního tábora. Kdo by taky snášel její výlevy.Po chodbách chodila se vztyčenou hlavou a spolužáky sjížděla kyselým, kritickým pohledem. Výraz její tváře byl natolik pohrdavý, že si ho všímali i učitelé.Všichni ji museli trpět, protože byla dcerou ředitele. Po maturitě se ale něco změnilo. Již vyšlí studenti se domluvili, vědomi si toho, že jim už nikdo ublížit nemůže. Nachystali si ocet a pomsta, která ji toho dne potkala před školou, byla opravdu...
DM 25 – Janel
Nikdy neříkej nikdy. Doplněno v bonusovém kole. Tvoje oblíbená fráze vždycky zněla „mně by se to stát nikdy nemohlo“. Komentoval jsi tak všechno – od neúspěchu sousedů přes krachy na burze až po zastřelení prezidenta neznámým atentátníkem. S přezíravým úšklebkem jsi vždycky řekl tu větu a dodal jsi nějaké moudro typu „štěstí přeje připraveným“.Když jsem tě opouštěla, vážně vážně se mi ulevilo. Už mi nikdo neříkal, že jsem neschopná, že nikdy ničeho nedosáhnu, že jsem vlastně úplně k ničemu.Tak bych ti teď chtěla něco vzkázat: zaprvé, tvoje přezíravé připomínky mi stále leží v žaludku. Zadruhé, mám stále klíče k tvému bytu. A zatřetí, nikdy neříkej...