DM 38 – Profesor
Hlučností ticha. Danielova siesta. Večerní slunce se pomalu klonilo k západu, zbarvujíc přitom říční břeh do měkkého odstínu červené. Daniel seděl na poloostrově oddělujícím slepé rameno, na jehož břehu tábor stál, od vlastního toku. Jeho oblíbené místo bylo od zbytku areálu oddělené houštinou olšin tvořících, jak on sám tvrdil, jeden z posledních pseudolužních lesů v kraji a úzký pruh rákosu.Několik metrů před nehybným mužem prořízlo hladinu rybí tělo ve skoku. Když se o zlomek vteřiny později ozval třesk dopadu, kantor sebou trhl. Pousmál se.Hluk působený studenty, kteří si stejně jako on užívali volný večer, pronikal clonou rákosí podivně ztlumený. Konečně měl...
DM 38 – Caitlin
Hlučností ticha. Očima projel temnou místnost před sebou. Sáhl do kapsy a vytáhl baterku. Pátravě zkoumal vše, co se dostalo do světla. Někde to tu musí být. Věděl to. To ticho ho děsilo. Moc dobře si uvědomoval, že „oni“ nevydávají žádný zvuk. Nikde neslyšel ani zavrzání podlahy. A přese všechno tohle se mu zdálo, že mu v uších dočista něco řve. Ticho bylo tak hluboké a mocné, až ho jeho hlučnost ochromovala. Vzduch prolomoval jen jediný zvuk, jeho hlasitý dech. Zamířil ke dveřím. Měl strach. Něco se mihlo ve světle baterky a zmizelo za ním. Otočil se. Bylo to poslední, co udělal.
DM 38 – Yasmin
Hlučností ticha. Autorka: Yasmin Mia Madisson Po té strašné autohavárii ohluchla. Vzpamatovávala se z toho dlouho. Ani né tak z toho, že ztratila sluch, jako spíš z toho, že ztratila i svou milovanou matku, kterou se nepodařilo zachránit. Její hluchota byla proti tomu banalita.Nyní nastala doba, kdy si na obě skutečnosti začínala zvykat.Do hluchoty se uzavřela. Byl to svět, který patřil jen jí. Žádné rušivé vjemy. Pokud si to sama nepřála, nikoho nevpustila dovnitř. I tak tam byl občas hluk. Tehdy, když nedokázala ovládat své myšlenky a ty začaly vířit kolem a do všeho narážet. Jediným únikem byla meditace, jen ona a plamen svíčky.
DM 37 – Anseiola
Růžové brýle. Říkali mi, že všechno bude v pohodě, že se všechno nějak vyřeší. A já neměla důvod nevěřit. Byla jsem malá, naivní, a krom toho jsem jim strašně věřit chtěla. A tak jsem čekala. Rok, dva, deset… Brýle důkladně přilepené na nose, aby mi nespadly. A tak jsem neviděla nic. Neviděla jsem tmu, která byla všude kolem. Neslyšela jsem hádky, netrpěla jsem depresemi. Vždyť všechno mělo být fajn, ne? Pak jsem jednou špatně šlápla a upadla. Brýle se rozbily. A já prozřela. Najednou jsem viděla všechnu tu tmu, všechny ty lži a smutek. Nic nebylo v pohodě. Ani smítko v prachu.
DM 37 – Janel
Růžové brýle. Vždycky mi říkali, ať nejsem naivní. Že jsem optimistka a vidím všechno lepší, než jaké to ve skutečnosti je. Že si žiju ve svém růžovém světě.Ale víte co? Mně se to líbilo! Můj svět byl tak krásný… všichni se měli rádi, všichni si věřili, nikdo nelhal a každý konal dobro. A všechno prostě fungovalo tak, jak mělo.A pak přišel ten večer… ten večer, kdy mi jedinou větou všechno zničili. Přišli a dobře mířenými slovy mi moje růžové brýle roztříštili na milion střípků. Takže teď… je všechno jinak. A já bloudím, sbírám střípky a znovu slepuji své růžové brýle.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
